Авангардні течії у чеській поезії та творчість Вітєзслава Незвала.

Česká avantgarda 20. a 30. let 20. století

§ ovlivněno 1. světovou válkou, lidé se radikalizovali, posun spíše k levici, Rusko (1. socialistický stát), rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného Československa, až do 1920 snahy vytvořit socialistický stát, boje o charakter republiky

§ 1920 je jasné, že budeme demokratický stát (humanistický vliv Tomáše Gariqua Masaryka) uvolnění školství, tisku, kultury, vzniká rozhlas a televize, TGM zástupce čechslovanismu; názor, že Češi a Slováci jsou jediný národ a jejich jazyky je jeden jazyk ve dvou formách, ale ukázalo se, že kultura … jsou odlišné => konec čechoslovanismu

§ 1921 vznik Komunistické strany Československa, intelektuálové i obyčejní lidé členy, také mnoho spisovatelů; vidina lepší budoucnosti, chtějí zlepšit svět, 20. léta: hospodářská konjunktura, období stabilizace, klidu

§ 1929 prudký zlom, hospodářská krize, 5. sjezd KSČ Gotwald v čele bolševické strany => manifest sedmi spisovatelů odmítl bolševizaci (Vančura, Majerová, Olbracht, jeho manželka Malířová, Neumann, Seifert, Hora)

§ v literatuře vlastenecká, politická, národně uvědomovací funkce, radikální odklon od minulosti, 2 pohledy na svět: optimistický (válka je za námi, před námi světlá budoucnost, myšlenka marxismu-leninismu), skeptická (válkou došlo k odlidštění, může to celé nastat znova " existencialismus) přejímání cizích podnětů => různé směry stále tvoří anarchističtí buřiči, česká moderna, ruchovsko-lumírovská generace, Čapkovsko-Wolkerovská generace, vzniká:

§ civilismus: optimistický směr, oslava technických vynálezů, moderního života a světa, velkoměsta s vřavou a hlukem, člověka, který s tím žije v symbióze " už Whitman, nyní Neumann

§ vitalismus: reakce na válku, oslava elementárních projevů života spojená s návratem k přírodě, jednoduchost, prostý a srozumitelný obraz už Šrámek, nyní Čapek, Wolker

§ poetický naivismus: blízký vitalismu, ale není tak svázán s přírodou, radost z věcí, které člověka obklopují Wolker

§ expresionismus: obavy o osud člověka, vyjádření duševních pocitů, představy sociálních katastrof, deformaci lidských vztahů, nesmyslnost tehdejšího života, hledá nové ideály lidskosti; Durych, Reynek

§ proletářská poezie " básníci nahlížejí na svět očima pracujícího člověka, přiblížení se dělnictvu, boj proti sociálnímu útlaku a válce, sny o revoluci, kolektivnost, tendenčnost, radost z obyčejných věcí, to ale opadlo a zůstaly problémy, k problémům se přistupuje citově, nikoli rozumově, okouzleni technikou a civilizací, chtěli umění přístupné všem, lidovost hnutí Devětsil, Wolker, Seifert, Hora, končí 1924 - smrt Wolkera, odmlčení Hořejšího, Seifert se přiklání k poetismu

PROLETÁŘSKÁ POEZIE
- nový proud, u nás se objevuje ve 20. letech
- ovlivněna SSSR a změnami, které proběhly po roce 1918
- program se zformuloval v literární skupině Devětsil
= avantgardní sdružení spisovatelů, hudebníků, divadelníků
- založen v říjnu 1920, první programové prohlášení je z prosince 1920
- roku 1922 vyšel programový revoluční sborník Devětsil
- u počátku Devětsilu stál např. teoretik Karel Teige a básník Jaroslav Seifert nebo spisovatel Vladislav Vančura, brzy přicházejí další básníci – Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl a jiní, dočasně je s Devětsilem spojen i Jiří Wolker; významná byla i účast výtvarníků, malířů a architektů (Honzík, Toyen, Štyrský, Šíma aj.) a divadelníků (Honzl, E. F. Burian, Voskovec, Werich, Ježek)

• Jiří Wolker: stať Proletářské umění
▫ proletářskou poezii chápal jako poezii třídní, tendenční a optimistickou
▫ vyzýval k revoluci Þ revolučnost
▫ poezie o dělnících, pro dělníky Þ jednoduchost, srozumitelnost, jasnost, umělecká hodnota nulová
▫ kolektivismus – myšlenky celého kolektivu

- proletářská poezie:
▫ Jiří Wolker: sb. Těžká hodina + určité verše ze sb. Host do domu
▫ Josef Hora: Pracující den, Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro (obraz společenských rozporů, představa revoluční změny = akt spravedlnosti)
▫ Jaroslav Seifert: Město v slzách (představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit; soucit s chudými, vidiny lidského štěstí), Samá láska

 

POETISMUS
= básnický směr 20. let 20. století, 1 z avantgardních směrů, který vzniká v Čechách
- tvůrci poetismu: Vítězslav Nezval (básník), Bedřich Václavek (literární kritik), Karel Teige (literární teoretik), Jaroslav Seifert, Konstantin Biebl, Vladislav Vančura, V+W
- vzniká v literární skupině Devětsil, rozvíjí se po roce 1924, kdy mizí proletářská poezie
- cíle poetistů:
▫ obohatit vnitřní citový život člověka
▫ oslavovat krásy života Þ optimismus, hravost
▫ odmítá angažovanost
▫ odstranit hranice umění a prostoupit denní skutečnost
▫ odmítají pojetí básníka jako výjimečného jedince
▫ typické motivy z oblasti lidových zábav (cirkus, pouť, variete)
▫ převažuje přírodní lyrika Þ přírodní motivy + motivy dálek, exotické motivy
▫ po formální stránce - čistá lyrika a lyrické pásmo; některé druhové formy čerpal i z folkloru; prolínání jednotlivých druhů umění (slovo + obraz)
- poetismus se dělí na 2 období:
▫ období hravého poetismu - do roku 1926 (V. Nezval - sb. Abeceda)
▫ období od roku 1926 do 30. let - motivy pomíjivosti, tragiky, smrti, převažují delší básnické skladby - pásma
- básně vznikají metodou asociace, inspirací byl konkrétní smyslový podnět, který vyvolal řetězce představ

 

SURREALISMUS

(z fr. Surrealisme = nadrealismus) byl moderním uměleckým směrem, který se počátkem 20.l. 20.století zrodil ve Francii. Za základní způsob básnické tvorby pokládají surrealisté psaní neřízené žádným předběžným plánem, mluví se o psychickém automatu a automatických textech. Kladli důraz na citovou a pudovou stránku lidské osobnosti, na niterní přání tůžby a skryté myšlenky. Zakladatelem surrealistického hnutí byl francouzský básník Aure Breton, který se opíral o učení zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Tento významný psycholog, rodák z Příbora, se zabýval tzv. podvědomím oblastí pudů a citů. Zvláštní význam přikládal pudu sexuálnímu. Podle Freuda se obsahy podvědomí mohou projevit jen tehdy, když se vyřadí rozum, který omezuje vše, co neodpovídá morálce a spol. konvencím. Surrealisté se inspirovali zejména psychoanalytickou teorii snu.

NEZVAL Vítězslav (* 26. 5. 1900 Biskoupky u Třebíče, + 6. 4. 1958 Praha) - český básník a dramatik

V. Nezval byl tvůrcem nevyčerpatelné produktivnosti, úžasné lehkosti formy a těkavé eklektičnosti. Jeho dílo neobyčejným způsobem obohatilo českou poezii; zasáhl prakticky všechny její formy a žánry, především pak lyrické, zdokonalil techniku verše, osvobodil ho od zajetí lumírovské a symbolické stylizace. Jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salónním žargonu hlasatele proletářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické imaginativnosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality.

V první polovině dvacátých let vstoupil mezi členy uměleckého sdružení Devětsil. Projevil se jako vůdčí osobnost, když spolu s Jiřím Wolkerema Karlem Teigem iniciovali poetismus jako v Československu zrozený umělecký směr. V roce 1926 se seznámil s Františkou Řepkovou, která se posléze stala jeho ženou. Často cestoval do zahraničí, což zužitkoval při psaní. Z návštěvy Francie se přivezl nápad, který vyústil v roce 1934 založení Surrealistické skupiny, obdoby umělecké skupiny kolem André Bretona. Protože ale její členové později vystupovali proti moskevským procesům, měl zájem na rozpuštění skupiny.

Prokomunistické přesvědčení Vítězslava Nezvala se výrazně projevilo až po druhé světové války, během které byl krátce vězněn v roce 1944. Když v roce 1945 vzniklo Ministerstvo informací pod vedením Václava Kopeckého, stanul Nezval v čele odboru pro film až do roku 1951. Nato mu v roce 1953 byl udělen titul národního umělce, zároveň mu Světová rada míru se sídlem v Helsinkách udělila medaili.

Zemřel v roce 1958 následkem zástavy srdce, byl uložen do hrobu na Vyšehradě.

Dílo Vítězslava Nezvala

Na Nezvalově tvorbě je jasně patrný postupný vývoj uměleckého cítění. Ve dvacátých letech byl zásadně ovlivněn avantgardou, kterou ve svém psaní projevoval v podobě poetismu. Hravá a veselá povaha jeho děl oscilovala mezi epičtějšími útvary - Podivuhodný kouzelník (1922), Akrobat (1927) nebo Edison (1928) a experimentálnější vizuální tvorbou - Pantomima (1924).

Karlem Teigem sepsali Manifest poetismu až v roce 1928, takže se jednalo o syntézu dosavadního přístupu, než že by si na začátku poetistické tvorby vymezili, co se může a nemůže.

Následně se víc sblížil sesurrealismem, jehož bezprizorní asociativní nátura ho odlákala od poetismu. Důsledkem toho máme sbírky Žena v množném čísle, Absolutní hrobař a Praha s prsty deště, které překračují tradiční limity epických i lyrických veršů. Se surrealismem začal ztrácet kontakt v souvislosti s událostmi roku 1938 a po druhé světové válce se zbylé dovednosti v avantgardě staly nástrojem v psaní sociálně smýšlející poezie, která v dalších letech neodporovala jediné linii sociálního realismu. Dál vydával i přírodní a intimní verše, ale se společenskou situací byla za jedno například díla Stalin, Zpěv míru nebo Z domoviny.

Mimo poezii byl Nezval autorem několika románů, byť spíš než na dějovost se dále soustředil na popis vnitřního uspořádání člověka (Pan Marat, Kronika z konce tisíciletí). Rovněž sepsal nebo adaptoval pár textů pro divadlo a byl překladatelem pro knihy Jeana Arthura Rimbauda, Charlese Baudelaira či Edgara Allana Poea.

Do literatury vstoupil ve stejné době jako J. Wolker a J. Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami i vizí sociální revoluce. Velmi na něho zapůsobila četba anarchistických autorů, umravněná později "výchovným" působením Z. Nejedlého. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkání s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s J. Mahenem. Po básnické prvotině Most (1922) bylo skutečnou událostí vydání sbírky Pantomima (1924), představující - i díky typografické podobě K. Teigeho - jakýsi programový manifest poetismu, stylu, jenž začal krystalizovat během přednášek uměleckého sdružení Devětsil (K. Teige, J. Seifert), kterého byl od roku 1922 významným členem. Sbírka volně spojovala několik textů na sobě vcelku nezávislých (Podivuhodný kouzelník, Abeceda, Depeše na kolečkách) a také programový text Papoušek na motocyklu, proklamující způsob tvorby: organický a fyziologický růst formy z představ a jejich reprodukčních zákonů, tedy úsilí o maximum emocí za vteřinu, o spoléhání se na básnickou sílu a svěžest metafory a asociace.

Ve sbírkách, jež následovaly po Pantomimě (Menší růžová zahrada, 1926; Akrobat, 1927 a Blíženci, 1927), se poetika Nezvalova mládí již spíše vyčerpávala: převládá zde poněkud dětinská hravost a překotná metaforičnost. Naproti tomu mistrovskou formu Nezval osvědčil v syntetických skladbách Akrobat a Edison (obě 1927), v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Poetistické období uzavřela sbírka Básně noci (1930), dedikovaná zemřelému Otokaru Březinovi a svou tvarovou disciplínou, užitím klasických básnických útvarů i oživením otázek lidské tragiky vytyčila (spolu se sbírkami V. Závady, F. Halase a J. Seiferta vydanými ve stejné době) nové směřování české poezie.

V první polovině 30. let vychází několik Nezvalových sbírek poznamenaných improvizačním chvatem a okázalou - ovšemže jen literární - protiměšťáckou vzpourou (Pět prstů, 1932; Skleněný havelok, 1932; Zpáteční lístek, 1933). Velkého čtenářského úspěchu dosáhla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie.

Novou etapu Nezvalova básnického vývoje představovalo převzetí surrealistické básnické metody: inspiruje se Freudovou teorií o rozhodujícím vlivu podvědomí na básnickou fantazii, svobodou snu nezatíženého kontrolou logiky. Značný význam mělo i Nezvalovo osobní přátelství s francouzskými surrealisty Paulem Eluardem, André Bretonem aj. Z této tvůrčí etapy pocházejí sbírky Žena v množném čísle (1936), vyznačující se jistou "upírovitostí" a démoničností, a surrealistické vyznání svému městu, sbírka Praha s prsty deště (1936). Sbírka Absolutní hrobař (1937) toto období završuje. Šlo o pokus o naplnění paranoicko-maniakálního programu hlásaného Salvadorem Dalím. Poté Nezval tuto poetiku opouští (nebyl jí ostatně bezvýhradně věrný: svědčí o tom tři anonymně vydané knihy balad Roberta Davida) a zároveň se v březnu 1938 rozchází se surrealistickou skupinou, u jejíhož zrodu v roce 1934 stál. Svou významnou roli tu sehrály spory "na levé frontě" mezi zastánci avantgardního umění a stoupenci stalinského socialistického realismu. Nezval se přidal na stranu nekritických zastánců SSSR.

Jasným příklonem ke "klasickému" pojetí básníka, spojenému i s vědomím naléhavosti historické chvíle, byla sbírka Pět minut za městem (1940). Po avantgardní "přestávce" tu jsou přítomny znaky české národní existence navazující na emblematiku 19. století. Význam těchto návratů byl samozřejmě jinotajný - i tak jde o jednu z "nejodvážnějších" knih vyšlých za okupace. Uvědomovací a posilovací význam měla i prévostovská adaptace Manon Lescaut (1940).

Po válce se Nezval jasně přiklání ke klasicizující estetice socialistického realismu, vytváří freskovité oportunní poémy Stalin (1950) a Zpěv míru (1950), dále formou i obsahem zcela tradicionalistickou knihu Z domoviny (1951) a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Přesto není možné Nezvala beze všeho zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi sektářské dogmatiky, byť se kolem něho točili (L. Štoll, V. Kopecký).

Mnohorozměrný a nevyčerpatelný Nezvalův talent se projevoval i v próze a dramatu. Patří sem například jen velmi málo dějové a komentáři přeplněné prózy (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Dolce far niente, 1931 a Pan Marat, 1932) nebo trilogie "ideových" procházek po městech (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Git-le-Coeur, 1936, Pražský chodec, 1938) a "černý román" Valerie a týden divů (1945).

 

Поезія Ярослава Сайферта.

Jaroslav Seifert byl básník, první český nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Jaroslav Seifert se narodil v chudé rodině v Praze na Žižkově. Začal studovat na žižkovském gymnáziu, potom přešel do vinohradského, avšak ani tady nedospěl k maturitě. Ze školy odešel a rozhodl se v roce 1921 pro práci žurnalisty. Působil v Rudém právu a Rovnosti.

Jaroslav Seifert byl spoluzakladatelem Devětsilu a redaktorem Reflektoru. Ve dvacátých letech přispíval do Proletkultu, Tvorby a ReDu, od počátku třicátých let do Avantina, Kvartu, Lisrů pro umění a kritiku.

Jako řada jeho přátel viděl Jaroslav Seifert zpočátku východisko z poválečného zklamání v komunistickém hnutí. V roce 1929 byl mezi sedmi spisovateli, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ. Jaroslav Seifert i ostatní protigotwaldovští spisovatelé J. Hora, M. Majerová, V. Vančura, I. Olbracht, S.K. Neumann a H. Malířová byli z KSČ vyloučeni. Na rozdíl od některých z těchto sedmi se Jaroslav Seifert do strany nikdy nevrátil. Dále pracoval jako redaktor Pestrých květů, Národní práce a po roce 1945 několik let i v Práci.

Rozchod Jaroslava Seiferta s komunismem byl zásadní a on jej i několikrát veřejně projevil. Svým televizním vystoupením v roce 1968 odsoudil sovětskou okupaci Československa. V letech 1969 - 70 byl předsedou Svazu českých spisovatelů. Podespal i Chartu 77.

V roce 1984 se Jaroslav Seifert stal jako dosud jediný český spisovatel nositelem Nobelovy ceny za literaturu.

Dílo Jaroslava Seiferta:

Mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé. Mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až do let osmdesátých. Nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a důstojností tvůrčí i občanskou.

Literární začátky Jaroslava Seiferta byly silně ovlivněny prostředím dělnického Žižkova. první etapou jeho tvorby je proletářská poezie:

Město v slzách - 1921, věnováno S. K. Neumannovi, přináší básnikovu představu revoluce

Samá láska - 1923, sbírka je přechodem od proletářské poezie k poetismu. Projevuje se tu již poetistické opojení životem, vymoženostmi moderní civilizace, prostředím varieté atd.

Poetické pojetí poezie se plně rozvinulo ve sbírkách:

Na vlnách TSF - 1925, Telegraphie sans fil - bezdrátová telegrafie, sbírka je od roku 1938 vydávána pod názvem Svatební cesta. Je to v podstatě lyrický deník z cesty do Francie.

Slavík zpívá špatně - 1926, básně přinášejí určité zvážnění a počínající sklon k reflexi

Poštovní holub - 1929, sbírka předznamenává poezii třicátých let, směřuje k písňové zkratce

Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení:
Jablko z klína - 1933
Ruce Venušiny - 1936
Jaro sbohem - 1937

Na smrt T. G. Masaryka reagoval Seifert sbírkou deseti elegií:
Osm dní - 1937

Zhasněte světla - 1938, vztah k ohrožené vlasti v roce 1938

V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby, v nichž vychází ze stálých hodnot - národní kultura, historie, domov:
Vějíř Boženy Němcové - 1940
Světem oděni - 1940
Kamenný most - 1944

První poválečné sbírky:
Přilba z hlíny - 1945, jsou zde zahrnuty verše z let 1937 - 45 a verše z Pražského povstání

Píseň o Viktorce - 1950, pro neobvyklé spojení osudů Viktorky a uznávané spisovatelky Boženy Němcové byla sbírka kritikou nevlídně přijata

Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy:
Šel malíř chudě do světa - 1949
Chlapec a hvězdy - 1956
Maminka - 1954, sbírka obsahuje melodické básně plné lásky a vzpomínek na dětství

Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil v posledních letech ve sbírkách:
Koncert na ostrově - 1965
Odlévání zvonů - 196
Halleyova kometa - 1967
Deštník z Piccadilly - vydáno v Mnichově 1979
Morový sloup - vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977
Býti básníkem - 1983

Próza:
Hvězdy nad Rajskou zahradou - 1929
Všechny krásy světa - vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981

Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností - G. Apollinaire, P. Verlaine, Píseň písní.

Pocházel z proletářského žižkovského prostředí. Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921) je sice pod vlivem dobového revolučního slovníku, ale spíše jde o smyslové prožívání sociálních problémů a instinktivní, naivní okouzlení proletariátem než o "zbásňování" tezí. V druhé Seifertově knize Samá láska (1923) tento postoj již zcela převládl: opojení z moderní civilizace a touha být na ní účasten. Jeho verš se zde přiblížil k hovorovému vyprávění, banálnímu popěvku z ulice, jež dodalo básním intenzity a dynamiky a umožnilo vtahovat do poetického světa co nejširší prostor všední reality.

Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil, jenž byl podhoubím pro vznik uměleckého směru nazvaného K. Teigem poetismus. Ten jako metoda umění žít a užívat zcela vyhovoval Seifertovu uměleckému i psychickému naturelu, jeho spontánnosti a smyslovosti. Jeho básnické sbírky z tohoto období (Na vlnách TSF 1925; Slavík zpívá špatně, 1926 a Poštovní holub, 1929) jsou také vrcholnými básnickými projevy poetismu. Jeho verš je tu ovlivněn především apollinairovským volným asociačním řazením básnických pojmenování, přičemž vždy je zachována názorná smyslová jasnost a konkrétnost.

V roce 1929, kdy nastoupilo nové Gottwaldovo vedení, byl vyloučen z KSČ, kam už se nikdy nevrátil. Jeho sbírky z 30. let Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou neseny především tónem nostalgické vzpomínky evokující jistoty ztraceného dětství, domova a mladistvých lásek, jež ve vědomí přetrvávají jako cosi trvalejšího než pomíjivá každodennost. Od avantgardní poetiky Seifert směřoval k linii lyriky Karla Tomana a J. Hory. Od volného verše přešel k pravidelným strofickým útvarům, jeho verš nabyl ještě větší méličnosti, tj. písňového charakteru. Tato metoda pak u Seiferta již zůstala natrvalo. Uplatnila se i ve sbírce Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku 1938, o níž kritika napsala, že měří hrůzu české katastrofy hloubkou poranění milostné něhy, která je bezmála ženského rodu. Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena báseň Vějíř Boženy Němcové (1940) a podobným étosem jsou neseny i sbírky Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).

Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku Práce, od roku 1949 se věnoval již pouze literatuře. Poválečné období zahájil sbírkou Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje i lyrická Píseň o Viktorce (1950), kladoucí paralelu mezi tragický osud literární postavy a její autorky. Vulgární stalinistická kritika (I. Skála) Seifertovu báseň napadla jako pesimistickou, odmítající přihlásit se k šťastnému zpěvu jednotného lidu. Po básních intimního návratu do dětství Maminka (1954) se Seifert na delší dobu odmlčel. Publikoval až v polovině 60. let sbírku Koncert na ostrově (1965), v níž se vrací, často ironickou, prozaickou formou ke konkrétnímu smyslovému prožitku světa. V tomto duchu (s tím, že v nich přibývá s blížícím se pocitem možného příchodu smrti tragičnosti) pokračují sbírky Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967).

Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, se stal Seifert na prvním sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969 jeho předsedou a zůstal jím až do násilného rozpuštění svazu v roce 1970. Po celá 70. léta pak Seifertovi - nepochybnému žijícímu klasikovi - mohou vycházet jen reedice a jeho vztah s režimem je trvale napjatý, což ještě posílil i jeho podpis na listině Charty 77.

Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy hořké reakce na okupaci, mohla vyjít až 10 let po svém vzniku, v roce 1981. K dávným prožitkům se s jistou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983). Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všechny krásy světa, jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu (1981, Toronto), zatímco některá místa pražského vydání (1982) byla cenzurována; v úplnosti tato vzpomínková kniha vyšla u nás v roce 1993.