Українська тематика в прозі Івана Ольбрахта.



Мы поможем в написании ваших работ!


Мы поможем в написании ваших работ!



Мы поможем в написании ваших работ!


ЗНАЕТЕ ЛИ ВЫ?

Українська тематика в прозі Івана Ольбрахта.



Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Zeman, byl prozaik a novinář.

Ivan Olbracht se narodil v rodině advokáta a spisovatele Antala Staška (vl. jménem Antonín Zeman). Matka pocházela z česko-židovské rodiny.

Po absolvování gymnázia ve Dvoře Králové nad Labem v roce 1900 se Ivan Olbracht odebral na studia práv do Berlína. Po dvou letech pokračoval ve studiu v Praze. Zde však brzy přestoupil na filozofii, obor historie - zeměpis. V roce 1909 univerzitu opustil a začal se věnovat žurnalistice.Publikoval v Dělnických listech, v Právo lidu, Rudém právu aj. Věnoval se politické činnosti, nejdříve v sociálně demokratické levici, potom v komunistické straně.

Za svou politickou aktivitu byl Ivan Olbracht dvakrát vězněn. Z komunistické strany byl jako iniciátor tzv. manifestu sedmi vyloučen, Po odchodu z politiky pracoval Ivan Olbracht jako spisovatel z povolání.

Ve Vídni se seznámil s Helenou Malířovou, spisovatelkou a novinářkou, s níž ho potom vázalo dlouholeté soužití.

Ve 30. letech 20. století jezdil Ivan Olbracht k delším pobytům na Podkarpatskou Rus, kde čerpal inspiraci pro svou další tvorbu.

V době německé okupace žil Ivan Olbracht ve Stříbrci u Třeboně a účastnil se odboje ve styku s partyzány. Po válce pracoval v různých státních a stranických funkcích.

Dílo Ivana Olbrachta:


Olbrachtovo životní prozaické dílo může být členěno do tří etap.

Pro první etapu i pro další vývoj tvorby se stala charakteristickou postava zlého muže.

O zlých samotářích - 1913, jde o tři povídky, všechny jsou o vyděděncích ze společnosti
- Joska, Ferko a Paulína
- Rasík a pes
- Bratr Žak

Žalář nejtemnější - 1916, psychologický román o slepém muži, který z chorobné žárlivosti činí ze svého vnitřního osamocení svůj životní program - týrá všechny kolem sebe.

Podivné přátelství herce Jesenia - 1919, román herecký a válečný o dvou protikladných osobnostech

Ve druhém období jde o pokusy o syntézu, románovou reportáž a literaturu dokumentu.

Devět veselých povídek z Rakouska i z republiky - 1927, v roce 1948 vydáno pod titulemBejvávalo - humoristické a satirické povídky. Populární povídka Prstýnek byla zfilmována.

Anna proletářka - 1928, román, v němž autor zachytil politické uvědomování venkovské dívky pod vlivem muže - dělníka v běhu politických událostí roku 1920.

Zamřížované zrcadlo - 1930, dokumentární reportážní próza s autobiografickým podkladem z ostravského vězení

Do třetí etapy tvorby přivedla Ivana Olbrachta stále důkladnější znalost Podkarpatské Rusi, kde se téměř trvale usadil ve vsi Koločava.

 

Po „Zamřížovaném zrcadle“ následují v časové řadě tři Olbrachtovy knihy s náměty ze Zakarpatské Ukrajiny: kniha reportáží Země bez jména(1932), přejmenovaná v druhém, značně rozmnoženém znění na Hory a staletí, dále román Nikola Šuhaj loupežník(1933) a konečně sbírka povídek Golet v údolí(1935). Tyto spisy vznikly v letech 1932-38, kdy se zájem české literatury obrátil k Zakarpatské Ukrajině opravdu výrazně: téměř současně s Olbrachtem objevují se zakarpatskoukrajinské náměty i u K. Čapka a S. K. Neumanna. Pro Čapka (v románu „Hordubal“ z r. 1933; [130]byla Zakarpatská Ukrajina exotická země, kam mohl z příliš jasného světla denních zkušeností odsunout svůj skeptický příběh o nedostatečné schopnosti lidského rozumu pochopit realitu (podobně jako obdobné příběhy umístil v knize „Povětroň“ do zemí tropických). Pro Olbrachta i Neumanna však byla Zakarpatská Ukrajina zemí zcela pochopitelnou, protože viděli i v ní jasně třídní útisk, proti kterému bojovali doma a který tam, daleko od Prahy, vykonávala v přítomné chvíli dokonce česká buržoasie. V Neumannově „Sonátě horizontálního života“ najdeme „Píseň o Verchovině“, která je uvedena mottem z „Nikoly Šuhaje“: „Každý nosí svobodu a žádný hrst kukuřice.“ A tak Olbracht i Neumann, uchylujíce se do Zakarpatské Ukrajiny, nikterak neutíkali do zátiší, nýbrž naopak usilovali odhalit třídní boj v zemi, kde se panství měšťáctva projevovalo v nejhrubší formě útisku. Již roku 1928 upozorňoval Klement Gottwald (v resoluci ke zprávě ze VI. sjezdu Kominterny), že pogrom, provedený tehdy policií proti zakarpatskoukrajinským zemědělcům a dělníkům v Boroňavě, „není zjevem náhodným, nýbrž ukazuje jasně kurs čs. buržoasie, kurs na bílý teror“. Všimnout si Zakarpatské Ukrajiny byl proto za tehdejší situace i v literatuře čin svrchovaně politický.

O političnosti Olbrachtova zájmu o Zakarpatskou Ukrajinu svědčí i okolnost, že první kniha, kterou o této zemi napsal, byla reportáž, v níž usiloval o vyčerpávající poznání základních stránek života i práce zakarpatského lidu, hospodářských a politických poměrů v zemi, jakož i o poznání stavu národní otázky na Zakarpatské Ukrajině atd. Olbracht vidí všechno toto dění ve světle třídního boje; ukazuje, že s příchodem českého panství, jež bylo nástupcem panství maďarského, třídní útisk nezeslábl, a dokazuje, že se země za tohoto stavu rychle mění v kolonii. Rozeznává tvář třídního útisku i za maskou jazykové čechisace. Zároveň však zjišťuje, že v Zakarpatské Ukrajině počíná i zrychlený společenský vývoj, který odkrývá protiklady dosud skryté a připravuje růst třídního uvědomění: „Lidé začínají chápat souvislosti“. Olbracht pozoruje toto dění s vášnivým zájmem účastníka. Třebaže sám ukazuje, že Zakarpatská Ukrajina je ve vývoji výroby a následkem toho i po všech ostatních stránkách prozatím vývojově velmi zpožděna, ví, že i tu začíná týž boj o spravedlnost, který zaznamenal v „Anně proletářce“. Jen forma tohoto boje je v Zakarpatské Ukrajině jiná: „Nemá tento kousek země jednotícího principu? Jen se příliš křičí, aby byl zatemněn. Ale lid těchto hor jej zná. A má pro něj krásné slovo: ‚Lidská spravedlnost‘. Jak k ní dojíti? Zas bojem? Dnes není jiného prostředku, jak shladiti se světa ‚lidskou křivdu‘. Bojem všech proti všem? Kdo to tvrdí? V lidech těchto hor žije jiné rozdělení světa. Jednodušší a pravdivější: pán, chlap; chudý, bohatý; porobený, utiskovatel.“ A právě v tomtopoznání byla objevitelská hodnota Olbrachtových reportáží ze Zakarpatské Ukrajiny.

Leč netoliko jimi osvětloval Olbracht typické rysy dění, jež v letech třicátých probíhalo na Zakarpatské Ukrajině: osvětlil je ještě zřetelněji, poněvadž umělecky, i románem nazvaným Nikola Šuhaj loupežník(1933). V „Nikolu Šuhajovi“ vznesl na režim tak zřetelná obvinění, že vzbudil jeho hněv. Nebylo ovšem možné opětovat při této knize, snad umělecky nejvyváženějším díle Olbrachtově, námitku činěnou „Anně proletářce“, že tendence rozrušuje její uměleckou výstavbu: kritika se tentokrát právě naopak pokusila svést všechnu pozornost k estetické dokonalosti [131]Olbrachtovy „balady“ ze Zakarpatska a zastřít tím její bojovnost. Pod zástěnou uctivého zájmu kritiky (a státní ceny románu udělené) dály se však tvrdé zákroky úřední i poloúřední. Olbracht sám nám zachoval (v reportáži „Loupežníci“) zprávu o tom, že se po vydání „Nikoly Šuhaje“ objevilo „v periodickém podkarpatském tisku několik Antišuhajů psaných literární, vzpomínkovou i polemickou formou a v českých i tamních listech mnoho rozhořčených článků“. „Byl také“ — praví Olbracht — „podán ministerstvu návrh, aby kniha byla zabavena a vzata z knižního trhu, a když nebylo dosaženo toho, byla alespoň zakázána středním školám a byl zkonfiskován její ukrajinský překlad“. Je důležité být si vědom těchto okolností, máme-li být právi nejen „Nikolu Šuhajovi“, ale i všemu ostatnímu, co Olbracht o Zakarpatské Ukrajině napsal.

Hrdina Olbrachtova románu je loupežník ve smyslu lidových pověstí a písní o loupežnících, který bohatým bere a chudým dává a „nikdy nikoho nezabil leč ze spravedlivé msty“. Jsou v ději okamžiky, kdy autor svého hrdinu povznáší do oblasti téměř pohádkové, tak na př. v onom místě vypravování, kde se vysvětluje původ Šuhajovy nezranitelnosti. Jindy opět se Šuhaj čtenáři jeví jako prostý, zcela skutečný vesničan, vehnaný do loupežnického osudu třídním útiskem. Šuhaj také byl osoba skutečná, a nejen on sám, nýbrž i jiné postavy románu existovaly. Prostředí, v kterém se Šuhaj pohybuje, protiklady v tomto prostředí mezi gazdy, židovskými obchodníky a českými četníky i hajnými, to vše je skutečnost třídního zápasu v Zakarpatské Ukrajině, viděná zrakem nadaným schopností typisujícího pohledu. Avšak ani ony momenty děje, kdy se Šuhaj jeví jako bytost skoro pohádková, nejsou odtrženy od skutečnosti. Jako pohádkového hrdinu viděl básník Nikolu Šuhaje očima zakarpatského lidu, který ještě za Šuhajova života a zejména ihned po jeho smrti začal o něm vyprávět zkazky a skládat písně, zosobňuje tak v Šuhajovi svůj vlastní zápas o spravedlnost. Básník tento pohled lidu na Šuhaje přijímá i jinak za svůj tím, že v Šuhajově boji s pány spatřuje boj třídní. Lid sám ovšem neznal ještě v této chvíli pojemtřídního zápasu, ale jeho skutečnostprožíval velmi intensivně právě začátkem let třicátých, kdy se rodilo jeho třídní vědomí. Olbrachtúv román tím, že spojil v dialektickou jednotu hmotné dění i jeho ideologický odraz v mysli lidu, dobral se neobyčejné mnohostrannosti pohledu na skutečnost. Olbrachtův „Nikola Šuhaj“ je zosobněním touhy lidu po svobodě. Bylo toho třeba právě ve chvíli, kdy román vyšel a kdy československá buržoasie počala již otevřeně projevovat své sympatie k vládě násilí; aktuálnost „Nikoly Šuhaje“ pak potvrdila buržoasie sama tím, že se pokusila „Nikolu Šuhaje“ zneškodnit.

Poslední Olbrachtova kniha se zakarpatskoukrajinským námětem je povídkový cyklus nazvaný Golet v údolí. Náměty všech tří vypravování obsažených v této knize jsou čerpány ze života zakarpatských Židů, přísně pravověrných a odloučených od ostatního obyvatelstva hlavně hrdým vědomím své náboženské odlišnosti. Odtržení Židovstva jako celku od ostatního obyvatelstva je ovšem jen zdánlivě zjev náboženský; ve skutečnosti je to zjev úzce, ač složitě souvislý s třídním zápasem. Již v „Nikolu Šuhajovi“ věnoval Olbracht pozornost třídnímu zařazení zakarpatskoukrajinského Židovstva. Židovstvo stojí tam účinně na straně vládnoucí třídy: bohatí židovští obchodníci pomáhají četníkům v zápase proti Šuhajovi, mstiteli [132]utlačených, který překáží jejich vykořisťovatelským pletichám; jsou ovšem jen jedna ze složek vykořisťovatelské třídy vedle složek jiných, na př. českých úředníků a četníků. V „Goletu v údolí“ se nám však objeví obraz zcela jiný. Odlišné od obrazu podaného v „Nikolu Šuhajovi“ je především stanovisko, s kterého nám autor zakarpatskoukrajinské Židovstvo ukazuje: jsme tu obklopeni židovským prostředím a jen zcela na okraji děje mihnou se občas jiné složky společnosti, jako domácí gazdové. A tu pojednou zjišťujeme, že Židovstvo v Zakarpatské Ukrajině není samo v sobě třídně tak jednotné, jak by se mohlo zdát podle „Nikoly Šuhaje“. Je rozekláno ostrým protikladem mezi hospodářskými zájmy a také sociální situací bohatých a chudých Židů. Tento třídní protiklad je však zrakům židovských chudých zastírán společným náboženstvím. Náboženství nejen spojuje všechno židovské obyvatelstvo, ale také zároveň odtrhuje chudé Židy od těch, s kterými by se měli cítit solidárními, od ostatní chudiny. Ujišťováni, že jsou cosi jiného, lepšího než ostatní vykořisťovaní, usilují někteří z chudých Židů za cenu zvýšeného nedostatku našetřit peníze, které by aspoň jejich dětem dovolily proniknout do vládnoucí třídy (povídka „Zázrak s Julčou“); jiní si zastírají vlastní bídu zdánlivým privilegiem, pokládajíce se za „vyvolené“ mezi ostatními věřícími („Událost v mikve“). Třídní zápas je však nemilosrdný; konkurenční boj vyřazuje a nelítostně deklasuje slabší členy vládnoucí třídy ve prospěch silnějších, kteří vítězstvím ještě více hospodářsky sílí („O smutných očích Hany Karadžičové“). Je přirozené, že bohatí spatřují v náboženské výlučnosti, která oslepuje chudé, znamenitého spojence, a že necouvají ani před násilím, jde-li o to hájit tento prostředek třídního útisku proti pochybovačům a nevěrcům.

Dvě z povídek z „Goletu v údolí“ mají zevní tvářnost shovívavého humoru, třetí pak se tváří jako objektivní vylíčení osobní tragedie mladé ženy, která se octla v nesmiřitelném rozporu s vlastními rodiči. Buržoasní kritika, posuzujíc „Golet v údolí“, ulpěla na tomto zevním rázu knihy: pochválila autorovu objektivitu i jeho hluboké proniknutí do exotiky zvyků a názorů „prapůvodního světa východního Židovstva“. Také zde — podobně jako při „Nikolu Šuhajovi“ — zastírá povrchní pohled buržoasní kritiky pravou povahu Olbrachtovy knihy: její vášnivou zaujatost. Nesmíme zapomenout, že v době, kdy Olbracht „Golet v údolí“ psal, vzdouvala se u nás čím dále tím výše vlna reakce, jež se pokoušela zalhat třídní útisk zdánlivým privilegiem zrození (rasismus, rodová privilegia). „Goletem v údolí“ ukázal proti tomu Olbracht v pravou chvíli, že privilegia rodová i ostatní slouží nepřátelům spravedlnosti a skutečné lidskosti. Platnost jeho tvrzení se neomezila daleko jen na Zakarpatskou Ukrajinu, a proto také exotičnost, lokální zabarvení, nelze pokládat za nejpodstatnější rys „Goletu v údolí“; postavy utiskovaných jsou nám přes tento exotismus důvěrně blízké, a skutečný úkol humoru Olbrachtova v prvních dvou povídkách není postavit čtenáře nad vykořisťované a utiskované hrdiny těchto vypravování, nýbrž naopak vzbudit ve čtenáři pochopení pro ně a sympatie s nimi. Neúčastná nestrannost nebyla nikdy vlastností Olbrachta-básníka. Také poslední povídka „Goletu v údolí“ odpovídá bojovnému rázu knihy. Je ovšem plna smutku, a mohlo by se zdát, že je na konec sbírky zařazena jen jako kontrast k oběma předchozím. Ve skutečnosti však odpovídá její ráz potřebě ideového vyhrocení knihy. [133]Jestliže první dvě povídky, ač plné humoru, ukazovaly přesto bezvýchodnost postavení utiskovaných, kterým svazuje ruce předstíraná privilegovanost, ukazuje námět povídky třetí, že se přesto lze z ochromení vůle způsobeného náboženskými předsudky vytrhnout jediným rázem, jediným činem. K tomuto činu se z celé židovské náboženské obce v Polaně vzchopí jediná dívka, Hana Karadžičová. Je k němu ovšem připravena svým původem z rodiny, jež — kdysi bohatá — sestoupila zchudnutím mezi utlačované. Hana se tak už od mládí naučila stát mimo třídní předsudky. To jí umožní, aby se sňatkem s bezvěrcem prodrala z bezvýchodného postavení židovských chudých. Její čin je ovšem individuální; jeho původ tkví v subjektivní pohnutce: v lásce k milenci. Přináší však přesto rozjasnění na konci knihy, i když není daleko ještě projevem začátku třídního boje uvnitř zakarpatskoukrajinského Židovstva.

 

15. Чеська література часів Другої світової війни та повоєнного десятиліття.

 

16. «Празька весна» 60-х рр. ХХ ст. – культурний і літературний ренесанс. Покоління «шістдесятників».

 

17. Творчі пошуки Богуміла Грабала.

 

18. Теорія та практика роману в творчості Мілана Кундери.

 

19. Поетика чеського театру абсурду та драма В. Гавела, П. Когоута, М. Угде.

 



Последнее изменение этой страницы: 2016-04-23; Нарушение авторского права страницы; Мы поможем в написании вашей работы!

infopedia.su Все материалы представленные на сайте исключительно с целью ознакомления читателями и не преследуют коммерческих целей или нарушение авторских прав. Обратная связь - 3.236.16.13 (0.013 с.)