Становлення та розвиток реалізму в чеській літературі. Творчість Я. Неруди.

Znaky v literatuře:

· důkladný popis prostředí a postav

· přesné líčení událostí

· rozsáhlý pohled na duševní stavy hl. postav, postavy se vyvíjejí, mění

· společenské podmínky podle realistů pěstují v lidech sobectví, dravost po penězích, bezohlednost

· hlavní postavy jsou normální, řadoví lidé, ničím výjimeční, přesto mají nějaký svůj zajímavý příběh

· autor přistupuje ke skutečnosti objektivně, neúčastní se děje

· autoři nepíší „ich“ formou, ale „er“ formou (ve 3. os.)

· jazyk se blíží každodenní mluvě – běžně užívané řeči

· objevují se nové výrazové prostředky – hovorová řeč, dialekt, archaismy, …

· píší se především romány, kde je dostatek prostoru pro popsání vývoje postav, prostředí atp.

Kritický realismus

· kriticky zachycuje nedostatky lidí i společnosti, nezná cestu k nápravě

Naturalismus

· je to zvláštní druh realismu (fr. spis. Zola). Člověk je určen svými dědičnými předpoklady a prostředím, proti nimž se nemůže bránit

 

- Spisovatelé se začínají obracet k životu prostého lidu

- Literatura má být určena nižším lidovým vrstvám

- Věnují se problematice venkovské, sociálním rozdílům

- Zájem o městskou chudinu a rozpory ve městech (Němcová - ovlivněna Nebeským)

- U nás se česká realistická literatura začíná objevovat v období 40.let 19.století (ve světě jsou to 30.léta 19.století). Celá česká společnost se upevňuje a přes veškerou zaostalost státního a politického zřízení se rozvíjí průmyslové podnikání, spoje a doprava. Společnost na tomto stupni vývoje má zájem nejen o dobré či špatné příklady, ale i o skutečnou analýzu společenského stavu.

- Ve světové literatuře se ve 30.letech začíná prolínat romantismus s realismem. V české literatuře takový stav dosud nenastal. Ale literární kritika ve 40.letech požadavek realismu již signalizovala. V roce 1844 vystupuje romantický básník Václav Bolemír Nebeský s požadavkem zkoumání a realistického zachycení života venkovského lidu. O rok později pak přichází Karel Havlíček Borovský se svou kritikou Tylova Posledního Čecha. Havlíček v ní sice výslovně nežádal realismus v literárním díle, ale požadoval ho v národním životě.

MÁJOVCI

Začíná se orientovat na soudobé problémy. Básníci začínají hledat vzory nejen v tradiční české literatuře, ale obracejí pozornost i na lit. světovou. Tím se vytrácí historický námět a i myšlenky slovanského cítění. Z autorů národních se stávají tzv. kosmopolité (světoobčané). Chápou celou kulturu jako majetek lidstva. Tyto zásady začínají prosazovat tzv. MÁJOVCI - své jméno odvozují od almanachu Máj. Toto sdružení mladých autorů vydává r. 1858 almanach Máj - reprezentativní soubor, který má ilustrovat nějaké kulturní snažení. Představovali tvorbu a program cíle skupiny spisovatelů.

Publikují zde i starší autoři - B. NĚMCOVÁ, J. V. FRIČ, a

mladí autoři - V. HÁLEK, Adolf HEYDUK, J. NERUDA, K. SVĚTLÁ.

Almanach vychází v květnu (máji) - název Máj. Na titulní straně je jedna z domělých podobizen K. H. Máchy a tito mladí autoři se hlásík Máchovi jako ke vzoru, hlásí se k Máji, který byl nepochopen, ale zároveň překonal hranici českého prostředí. Ve svém programu zdůrazňují orientaci na evropskou západní lit. Sice přitom neodmítají domácí literární tradici, ale chápou ji v duchu kosmopolitismu. Po vzoru německé lit. požadují, aby byla literaturou demokratickou, aby byla určena nejširším vrstvám. Dále zdůrazňují to, že literatura by měla zobrazovat současné problémy a neměla by se vyhýbat negativním skutečnostem - snaha zobrazit společnost s klady i zápory. Skutečná tvorba těchto autorů se těmito zásadami neřídí. Zvláště pod vlivem rakousko - uherského vyrovnání se obracejí k národní tematice, vyhýbají se otevřené kritice české národní společnosti.

8. KRITICKÝ REALISMUS

Pro českou literaturu 19. století je příznačný častý příklon k venkovskému prostředí, a to proto, že venkov je hodnocen jako morálně čistší, dokonalejší prostředí. Venkov byl vlastně uchovatelem českého jazyka, českých tradic, a to v dobách, kdy město bylo spíše poněmčeno.

ANTAL STAŠEK

Vlastním jménem Antonín Zeman. Pseudonym zvolil proto, že působil jako právník a nešlo, aby právník byl i spisovatelem. Narodil se v podkrkonoší nedaleko Semil, kde pobýval a z tohoto prostředí čerpá náměty pro svá díla.

Blouznivci našich hor

Povídkový soubor a námětem jednotlivých povídek je spiritismus. Do oblasti podkrkonoší se dostává víra v komunikaci se zemřelými. Vyvolávání duchů se stává námětem těchto povídek. I když autor kritizuje toto duchařství, snaží se najít vysvětlení pro příčinu zájmu lidí o tuto činnost.

V temných vírech

KAREL VÁCLAV RAIS

(1859 - 1926)

Povoláním učitel. Později byl ředitelem měšťanské školy. Jeho první díla jsou určena pro malé čtenáře, mají působit na vlastenecké cítění mládeže.

Výminkáři

Soubor povídek, kde si všímá osudu starých lidí na venkově, kteří jsouvydáni na milost svých dětí. Na venkově, kde hlavním majetkem byla půda, nebylo možné neustále dělit pozemky mezi děti. Tím by se zmenšovala výměr a lidé by se neuživily. Jenom jedno z dětí bylo dědicem. Ostatní byli vypláceni a po nějaké době předali rodiče statek dětem. Ti se pak zavázali, že se budou o rodiče starat, to znamená, že jim budou dávat podíly z hospodaření. Často se uzavírali smlouvy mezi rodiči a dětmi. Ani smlouva nebyla zárukou. Staří lidé se stávali velmi často dětem přítěží.

Kalibův zločin

Román z venkovského prostředí. Nejdříve vycházel v časopisech, později až jako kniha. Námětem je příběh ze současné vesnice a tento román je ovlivněn naturalismem. Hlavní hrdina, chalupník Kaliba, se nešťastně ožení, manželství je pro něj peklem. Žena uzavře sňatek ryze z majetkových důvodů, je mu nevěrná. Ty vyhrotí konflikt natolik, že Kaliba ztratí sebekontrolu a tuto ženu zabíjí. Vražda je zde zobrazena jako výsledek pudů. Z hlediska morálního nelze vztáhnout ruku na život bližního, ale tato žena si nic jiného nezaslouží.

Zapadlí vlastenci

Román z r. 1894. Celým dílem se prolíná vlastenecký motiv. Vrací se k r. 1842, do doby, kdy ještě trvá zápas národa o svou existenci, a právě v oblasti podkrkonoší je velmi silný vliv německé kultury a národní uvědomování je velmi pozvolné.

Ústředními postavami jsou farář a učitel, vlastenci, kteří šíří mezi lidem osvětu, ale i myšlenky vlastenectví. Je oslavou bezejmenných buditelů.

Západ

Román z r. 1899. Vlastenecký román, je označován jako nejsmutnější román 19. století. Hlavní hrdina je stará devadesátiletý farář Kalous, který půl století sloužil na stejném místě. Za těch 50 let získal důvěru okolních venkovanů a tento vztah je vztahem jakési oboustranné lásky. Pro svůj věk má být farář přeložen jinam, důvodem jsou i názorové neshody. Farář však chce zemřít mezi svými, a tak se rozpoutává tragický závod, zda do doby přeložení zemře. Nakonec tento farář zemře krátce před odstěhováním, ve stejný den.

TEREZA NOVÁKOVÁ

Žila v Litomyšli, z tohoto prostředí čerpá své náměty. V románech si všímá otázky náboženské a sociální. Navazuje na Světlou, Němcovou. Odlišuje se tím, že v jejích románech jsou hrdinové muži.

Jan Jílek

Román. Tento muž je velmi prostý člověk bez vyššího vzdělání. Život mu přinese řadu komplikací a strádání. Umírá smířen se svým životem a osudem. Umírá s pocitem, že vše, co ho potkalo bylo projevem vůle boží a vše, co je dobré i zlé, bylo jakousi zkouškou od Boha.

Drašar

Román. Sleduje rozpad života hrdiny. Je to intelektuál, který je přesvědčen, že vzděláním lze změnit svět. Později o tuto iluzi přichází. Umírá fyzicky i duševně vyčerpaný.

Děti čistého živého

Román. Všímá si osudu náboženské sekty. Je to skupina mladých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že jsou božími dětmi. Myslí si, že prostřednictvím jejich činů zvítězí dobro nad zlem. Zpočátku to mají jednoduché, ale postupně zjišťují, že principy jejich víry je omezují, pochybují o nich. Prožívají osobní vnitřní krize. Společenství se nakonec rozpadne.

HISTORICKÁ PRÓZA

ALOIS JIRÁSEK

· Narozen v Hronově, festival Jiráskův Hronov

· v roce 1917 se podílel na Manifestaci českých spisovatelů

· působil jako profesor historie v Litomyšli

· literatura:

o vychází z perfektní znalosti místa, studuje prameny

o historii zachycuje od nejstarší doby až po svou současnost

o čerpá ze starých kronik např. Kosmova, Dalimilova, Hájkova

o nemá ústředního hrdinu, lid je hrdinou

o živý, prostý jazyk, střídá klidné vypravování s dramatickým

o mistr davových scén

o využívá archaismů

· díla:

o Staré pověsti české

§ objevují se nejstarší pověsti z českých dějin, např. O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši

o doba husitská

§ Mezi proudy

§ zachycuje období vlády Václava IV., kdy narůstaly rozpory ve společnosti a propukalo husitské revoluční hnutí, vydání Kutnohorského dekretu

§ Proti všem

§ románová kronika z rozkvětu husitského hnutí až po bitvu na Vítkově hoře

§ Bratrstvo

§ o doznívání husitství na Slovensku

o div. hry:

§ Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč

§ Lucerna

o doba pobělohorská

§ Temno

§ Psohlavci

o obrození

§ F. L. Věk

Zikmund Winter

· profesor historie (zaměřuje se především na dobu pobělohorskou)

· dílo:

o Mistr Kampanus

§ líčí životní osudy skutečně žijící postavy, mistra Kampana, rektora Pražské univerzity

Alois a Vilém Mrštíkovi

· div. hra:

o Maryša

§ Maryša miluje Francka, je však nucena vdát se za bohatého Vávru

§ manželství je pro ni utrpením, ale vzorně se stará o rodinu, pak se vrátí Francek z vojny a přemlouvá ji aby utekli

§ nakonec otráví Vávru jedem na krysy

Jan Neruda se narodil v červenci 1834. Jeho rodina nebyla příliš majetná, přesto vystudoval nejprve gymnázium a následně se zapsal na práva na vysoké škole. Zdejší studium po dvou semestrech přerušil kvůli finanční situaci a nastoupil jako aspirant vojenského účetního úřadu na otcovo přání. V této práci se neudržel, znovu se vrátil studovat na vysokou školu, tentokrát obor filosofie, ale ani ten nedokončil. V době studia se ale dostal k psaní pro německojazyčný deník Tagesbote aus Böhmen, protože české deník se v padesátých letech 19. století podrobily podpoře absolutismu, a tak bylo publikování v těchto periodicích spojováno se zahazováním talentu.

Byl významným představitel a zástupcem literární skupiny májovců, podílel se na tvorbě almanachu Máj, který vyšel v roce 1858 a hlásil se k literárnímu odkazu Máchy, Erbena nebo Karla Havlíčka Borovského. Usilovali o zachování celistvého obrazu světa v uměleckém ztvárnění literatury. Neruda měl dost osobních zkušeností s negativními aspekty společnosti jako chudoba.

V roce 1859 se definitivně přiklonil ke spisovatelské a novinářské kariéře. Nejprve nastoupil do česky psaných novin Čas, posléze Hlas a následně Národní listy, které podporovaly českou národní politiku ve sněmu, hlavně linii mladočechů. V redakci posledně jmenovaných novin zůstal od poloviny šedesátých let až do konce svého života. Kratší dobu působil i ve vedení časopisů jako Květy nebo Lumír, které se po většinu času věnovaly beletrii. I sám Neruda byl hlavně autorem publicistických článků, zásadní přínos měl pro český fejeton, který psal jak do novin, tak časopisů. Rovněž sepisoval črty, žurnalistický žánr blízký reportáži a cestopis, v němž využil zkušenosti z cest na západ Evropy i Balkán a Egypt.

Jan Neruda zemřel v srpnu 1891. Většinu života strávil na Malé Straně v Praze. Je zde po něm pojmenovaná ulice, v níž se nachází dům U dvou slunců, kde s rodiči bydlel v letech 1845-1857 a kde nyní visí pamětní deska. V Hellichově ulici na Praze 1 stojí Gymnázium Jana Nerudy.

Dílo Jana Nerudy

Za života byl oceňován hlavně za svou činnost fejetonistickou a prozaickou, zatímco jeho poezie byla kritizována, protože nepovzbuzovala národ a nebyla správně pozitivní. Přesto se právě jeho básnické sbírky dnes řadí ke stejně důležitému odkazu Jana Nerudy jako jeho zbylá tvorba.

Jako první vydal v roce 1858 sbírku Hřbitovní kvítí, která odpovídá směřování májovců, texty jsou negativní, zpracovává sociálně tíživá témata a dává najevo své zklamání ze společenských poměrů. Kritika celkové estetiky ho nezastavila před tvorbou dalších básní, které souborně vyšly v roce 1867 jako Kniha veršů, kterou tvoří tři oddíly - Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených a Kniha veršů časových a příležitostných.

Nejzvláštnější příspěvek do poezie přišel s rokem 1878 a publikací Písně kosmické, v nichž se ve verších obrací k nebeským objektům jako odrazu nás samých na Zemi. Za života vydal ještě další dva soubory Balady a romance a Prosté motivy a Jaroslav Vrchlický později sesbíral s jeho pozůstalosti Zpěvy páteční.

V próze kombinoval fejetony a povídky, bližší mu byl drobný rozsah, díky kterému mohl zachycovat více různých zážitků a jevů. Často přitom zůstává v oblasti Malé Strany a jejích obyvatel. V roce 1864 vydal Arabesky a v roce 1878 Povídky malostranské. Fejetony byly vydány v souborech jako Žerty, hravé i dravé nebo Studie krátké a kratší.

Začátek šedesátých let přinesl také několik jeho českých dramatických počinů, ale divadelní tvorba nebyla příliš úspěšná a poslední kus připravil v roce 1863.

• Povídky malostranské (1878)
- vrcholný soubor (13 próz) o životě Malé Strany z dob Nerudova mládí (30. – 40. léta), autobiografické prvky; pronikání kapitalistických vztahů do strnulého způsobu života
- zdánlivě idyla, ve skutečnosti tragické události, tón vážný i humorný, řešení tragické i smírné
- obraz svérázného a neproměnného, strnulého způsobu života Malé Strany, nechuť ke změnám, události a konflikty; zájem o městské prostředí
- v popředí typické postavy, a to příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář aj.), živnostníků nebo chudiny (žebráci - Vojtíšek), mnohé postavy podivínské (povídka Hastrman, Doktor Kazisvět aj.)
- některé povídky laděny vážně, jiné humorně až satiricky; buď líčena řada postav nebo jen jedna scéna; úsměvná ironie
- autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo)
- převaha vypravování v ich-formě; autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě)
- p. Týden v tichém domě – osudy obyvatel městského činžáku; maloměšťáci s předsudky, pokrytectvím, zištností, morální zchátralostí (rodina Ebrových) i chudina (Žanynka, mládenec); tichý dům = dům U Dvou slunců
- forma próz: převaha povídek (Týden v tichém domě), ale i novely (Hastrman, Doktor Kazisvět), využití formy dopisu (Psáno o letošních dušičkách), deníku a zápisníku (Figurky)
- kompoziční podobnost novel: od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o počasí, pak následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku; překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám; autobiografické rysy
- realistický obraz života, kritika maloměšťáctví a jeho projevů (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, pomluvy, lidská lhostejnost – příčiny tragédií); bez idealizace
- jazyk – lidový, prostý i nespisovný; lidovost - funkce charakterizační

• Týden v Tichém domě – úvodní, nejrozsáhlejší povídka, život obyvatel měšťanského domu – hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu pro zápisky, v nichž posuzoval spoluúředníky, a napsal článek do novin; rodina domácího Ebera (šijí vojenské prádlo na výdělek, maloměšťácké chování); starý mládenec doktor Loukota; pohřeb staré panny Žanýnky, svatba Jozefínky a strojmistra Bavoráka
• Pan Ryšánek a pan Schlegl – nepřátelství bývalých přátel (kvůli lásce k jedné ženě, jež si vzala pana Schlegla, ale po porodu zemřela); sedávali 11 let u téhož stolu v hospodě, ale nepromluvili; usmíření až po dlouhé nemoci pana Ryšánka
• Přivedla žebráka na mizinu – o žebráku Vojtíškovi, který byl znám po celé Malé Straně; za to, že odmítl žebračku ”babu miliónovou”, ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý; lidé si ho proto přestali všímat, nic mu nedávali; nalezli ho pak zmrzlého
• O měkkém srdci paní Rusky – chodila na všechny pohřby plakat a pomlouvat, až jí to policie zakázala
• Večerní šplechty – rozhovory studentů na střeše domu v Ostruhové ulici; postava autora (Hovora)
• Doktor Kazisvět – příběh lékaře Heriberta, samotáře, který nikoho nechtěl léčit; při pohřbu rady Schepelera náhodou zjistil, že není mrtvý, a zachránil ho, ale zkazil radost dědiců i vdovy (viz přezdívka a titul); lidé ho obdivovali, ale on je dál odmítal a neléčil
• Hastrman – příběh pana Rybáře (přezdívka podle zeleného fráčku), který má sbírku domnělých drahokamů (ve skutečnosti polodrahokamů); když pozná svůj omyl, je zoufalý, že ztratí přízeň svých blízkých; je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez bohatství
• Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a zřídil krámek; nikdo však od něho nechtěl kupovat (je cizí, mouka je prý cítit kouřem); spáchal sebevraždu
• U tří lilií – romanticky laděný příběh, který prožívá básník (autor) – o dívce, jež v hospodě tančí; dostává zprávu, že jí zemřela matka, ale pokračuje dál v zábavě; lidská otrlost, kterou nepohne ani smrt
• Svatováclavská mše – vzpomínka autora na mládí; nechal se zavřít na noc do svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda sv. Václav bude o půlnoci sloužit mši, ale všecko zaspal
• Jak to přišlo... – příběh z dětství, kdy se s kamarády domluvil, že zničí Rakousko; utvořili tajný spolek, vypracovali tajný plán dobytí Prahy, koupili si pistoli a všechny peníze dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach; ten peníze propil, a tak zachránil Rakousko
• Psáno o letošních Dušičkách – o tlusté slečně Máry, která zůstala starou pannou; kdysi jí písemně vyznali z žertu lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili (prý z vzájemné ohleduplnosti); Máry jim oběma na Dušičky dává na hrob věnec
• Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a přestěhuje se na Malou Stranu, aby mohl studovat. Ale lidé v domě – figurky – jsou tak zajímaví, že ho rozptylují. Bydlí u záletné konduktérky, je vyzván nadporučíkem, který za ní chodí, na souboj a obstojí v něm, žije tu malíř Augusta, jeho manželka, která šišlá, když mají peníze, Provazník píšící škodolibě anonymní dopisy atd.

- Nerudův přínos:

▫ po Máchovi opět velký básník – spojil světovost s češstvím, osobní postoj se společenským a národním
▫ tvůrce sociální balady
▫ rozsáhlé spektrum lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká, úvahová)
▫ vynikající fejetonista
▫ novátor české prózy – umění vypravěčské, charakterizační a popisné; lidovost a demokratismus
▫ zájem o městské prostředí a nižší společenské vrstvy
▫ život zobrazen bez idealizace, realisticky; často satirický nebo ironický pohled
▫ rozmanitost forem
▫ jazyk plní funkci charakterizační a odpovídá i tematické rovině