Поетика чеського постмодерного роману (на вибір).

Tématem většiny románů Miloše Urbana je svět dávných věků, až na výjimky nicméně zaplněný příběhy současníků, kteří v historii starých budov a v reálných či mýtických starých příbězích touží nalézt pravdu o současnosti a o vlastním osudu. Historické události slouží v Urbanových textech jako prostor k četným aluzím moderního světa a jeho politického uspořádání a k poučeným postmoderním hrátkám, jichž je v textech využíváno s vědomou ironizací a nadsázkou.

 

Sedmikostelí (1998) je druhý román Miloše Urbana, první, který vydal pod svým jménem. Děj se odehrává na pražském Novém Městě, převážně v prostoru vyznačeném šesti gotickými kostely (Karlov, Emauzský klášter, kostel sv. Apolináře, kostel sv. Kateřiny, kostel sv. Štěpána a kostel Zvěstování Panny Marie Na slupi) a již zbořené kaple Božího Těla na Karlově náměstí.

OBSAH: Děj je vyprávěn ústředním hrdinou Květoslavem Švachem. Švach je obdivovatelem středověkého stylu života a s až romantickým nádechem sní o tom, že by sám nejraději v té době žil. Postupně se seznamuje s tajemnou postavou rytíře Gmünda z Lübecku, jenž s ním sdílí obdiv ke gotické architektuře a odpor k moderní době plné technologií a funkcionalistické architektury.

Pointa knihy se v jejích posledních stránkách stále více rýsuje a je sice překvapivá, ale více méně očekávatelná.

KOMPOZICE:

Autor prolíná líčení přítomnosti, které často jakoby pozastavuje popisem architektonických prvků novoměstských staveb, s retrospektivními vzpomínkami Švacha například na své dětství a dospívání. Také jsme svědky líčení středověkých událostí, které nám zprostředkovává Švachova "schopnost" blouznit o méně známých historických skutečnostech.

Celkově postava hlavního hrdiny působí depresivně, stejně jako celkové vyznění knihy a jejího otevřeného konce.

 

U rbanovou jedinou inspirací však není jen historie a tajuplné gotické romány. Při četbě vás napadne ještě mnoho dalších literárních souvislostí, létací scény z Bulgakovova Mistra a Markétky, opomenout nemohu ani Ecovo Jméno růže. Jsou tu romantické reminiscence, citáty z Bible, odkazy na českou dekadenci, výrazné prvky detektivního žánru. V Urbanově případě však nejde o plagiátorství, ale velmi nápaditou a osobitou inspiraci. Ve fascinaci již napsaným, prožitým a historií jen podtrhává věta na poslední straně knihy: „ Pod sluncem není nic nového a nikdy nebude. Vraťme se k prověřenému, je nejvyšší čas. Jsme vyznavači starých cest – cest vedoucích zpátky. “

K větoslav se stane svědkem několika vražd, které, jak se později ukáže, mají spojitost s přestavbou sedmi kostelů, které na novém městě pražském založil Karel IV. Zavražděna je inženýrka Pendelmanová, úřednice na úřadu plánované výstavby a vyhrožováno vraždou je i dvěma architektům, jež se zasloužili o betonová vzhled města. O život přijdou i dva mladíci, kteří na prastarý kostel nastříkali nápis. Květoslavovi se pomalu vyjevuje celá síť vztahů a indicií, které vedou k tajnému spolku Bratrstva Božího těla, ochranitelů staré architektury a především zastupitelů pradávné morálky.

U rban tu velmi ironizující formou naráží na morální hodnoty, které v dnešním světě mizí, tak jak mizí i stará a vyvážená architektura a nahrazují ji betonová monstra. Vyjevuje tu svůj názor na současnou společnost, trká do vás, ale takovým způsobem, který vás zaujme a donutí k zamyšlení. Jenže tu nejde o moralitu strohou a dogmatickou, ale lehkou, vtipnou a s velikým nadhledem.

 

Sedmikostelí (1999). Označil knihu jako„gotický román z Prahy“. Gotický román – nazývaný taky černýnebo strašidelný, román hrůzy, krvavý román nebo krvák – patří k fikční literatuře. Několik determinant tohoto žánru: je specifický čas a prostor, události se dějí ve středověku (odtud název gotický román), v tajemném zámku, klášteře nebo opatství. Nejdůležitější jsou emoce vyvolávané podivným a strašidelným příběhem. Strach a zvědavost lákaly čtenáře a vedly je po stopách tajemství a zločinů.

Urbanov román se odehrává v Praze na přelomu 20. a 21. století, a ne ve středověku, jak by si žádal pravý gotický román. A pokud jde o prostor – celý příběh, až na malé výjimky, je lokalizován do Nového Města pražského, založeného Karlem IV. V centru všech událostí se nachází šest, vlastně sedm, gotických chrámů. Na začátku románu je autor popisuje jako stavby ve velmi špatném stavu, které však budou obnoveny díky Matyáši Gmündovi. Jedinou rytířovou podmínkou (tento titul mu náleží jako potomku Jindřicha z Házmburka, který zasedal v městské radě Lübecku) byl při obnově kostelů návrat k čistotě gotického slohu a k původní katolické víře. Stavby pak začínají žít vlastním životem a jejich špatný stav popsaný na začátku se radikálně mění i bez opravy:

Podle Urbanových hrdinů dnešní stavby nemají charakter, jsou neosobní. Světská architektura je univerzální a neidentifikuje města. Oproti tomu staré stavby dodávají místům specifickou tvář.

Hlavní hrdina, Květoslav Švach je člověk pokud jde o dějiny velmi citlivý. Zajímalo ho, jak lidé žili, jaké měli názory, co dělali a proč. Dějepis není podle něj seznamem bitev, pohrom a katastrof, které zasáhly lidi během staletí. Chodí po kostelech, aby prozkoumal lidská díla, a díky nim se může něco dovědět o mentalitě svých předků. Tyto budovy mohou říct nejvíc o svých stavitelích, o jejich vkusu, pojetí krásy a ošklivosti, o jejich majetku a velkorysosti, významu místa a města, v němž jsou budovány atd.

A toho využije Matyáš Gmünd, když odhalí Květoslavovy schopnosti stát se médiem. Při příznivých okolnostech Švach upadá do transu a vidí minulost a zvláště věci důležité pro stavbu, v níž právě je. Jednou to je útok v době husitské, jindy návštěva Karla IV. atd.

Sedmikostelí ale není jen román o minulosti. Příběh samotného Švacha nebo inženýrky Pendelmanové je také svědectvím proměn poslední doby, začátku devadesátých let. Pro oba hrdiny to byl čas neobvyklý. Kvůli proměnám v národním hospodářství a příchodu kapitalismu inženýrka Pendelmanová musí odejít do penze a smířit se s novým řádem. Příznačný je osud Matyáše a jeho rodičů, kteří před druhou světovou válkou bydleli v Česku, ale v roce 1948 emigrovali do Anglie. Teprve po politických proměnách se vrátil.

Sedmikostelí nám ukazuje ještě jeden model historie. Dějiny jsou jako kolo a po nějaké době se události opakují, možná v jiném prostředí a s jinými výsledky, ale neexistuje na světě věc, která by se už dřív nestala. I Miloš Urban navazuje na tento způsob myšlení. V poslední scéně knihy tak sledujeme návrat středověku. Matyáš odlišuje Nové Město od ostatních čtvrtí Prahy a zavádí tam nový starý pořádek podle vzoru řádu ze 14. století. Dějiny přetočily plný okruh a vrátila se minulost.

Vztah Miloše Urbana k dějinám v Sedmikostelí je dosti komplikovaný. Používá některá historická fakta. Nejdůležitější události poslední doby měly významný vliv na život Matyáše, Švacha nebo Pendelmanové. Dále pak velmi vzdálená minulost je v Urbanově románu přítomná díky popisům středověkých staveb, zejména chrámů. Důležitou úlohu tu hraje Květoslav a jeho vize minulých událostí. Ke třetí úrovni patří Švachova koncepce živé historie a pátrání po zdrojích vlastní totožnosti v minulosti. A konečně na čtvrté úrovni se odehrává návrat středověkého způsobu života a jeho ideologie, jak jej zakoušejí obyvatelé Nového Města.

Existenciální hororový román Sedmikostelí, jehož každou novou kapitolu uvádí úryvky z expresivních básní Weinerových, Mikuláškových, Coleridgeových či existencionálních veršů Máchových, nabízí napínavé řešení detektivní zápletky, ale zároveň naučí člověka více si všímat krásných věcí kolem sebe a přemýšlet o detailech, které dříve bývaly jen nicotností každodenního života.

 

Květomluva. Za romantismu velice oblíbená dostala i v Sedmikostelí své místo. Hned v první scéně nalezne hrdina na podzim čerstvé květy podbělu a autor nás hrdinovými ústy upozorňuje, že květiny a jména, včetně jmen květin, „ jsou tu důležitá “. O něco později se dozvídáme, že sám fokalizátor se jmenuje - Květoslav. A vzápětí přichází Rozeta – růže. V průběhu děje se hlavní hrdina potkává s květinami, čerstvými květinami v podzimní čas, ještě mnohokrát. Zdobí oltáře kostelů, vyrůstají ze sněhu na zahradě výzkumného biologického ústavu, jsou uspořádány ve vázách v Gmündově apartnámu. Tam jsou poprvé bílé – barva nevinnosti, ale také smutku, čistoty a jisté sterility. Podruhé barvu změní na rudou. Barva lásky, ale také hněvu a krve. Květiny, respektive rostliny si Květoslav pěstuje i doma, ovšem jeho réva se mu neodvděčí za poskytnutou péči dobře.

Druhým takovým latentním prvkem je prvek poutníka na cestě. Poutník je člověk, který kráčí stále dál – proč? Protože hledá. V tomto případě, jako v mnoha jiných, hledá sám sebe. Teprve až najde sebe sama, dokáže najít i své místo ve společnosti. Hrdina Květoslav není se svým občanským jménem spokojen. Nelíbí se mu a raději jej vůbec nepoužívá. I čtenář se je dozví až takřka v polovině knihy. Hrdina hledá své skutečné jméno, jméno, které mu pomůže poznat jeho místo v životě. Najde je. Na samém konci knihy, v poslední kapitole, je mu dáno jeho přáteli. Dalimil. Kronikář.