Громадсько-політична та релігійна спрямованість гуситської літератури. Ян Гус – чільний представник чеської реформації.

Громадсько-політична та релігійна спрямованість гуситської літератури. Ян Гус – чільний представник чеської реформації.

Koncem 14.st. vyvrcholila v Evropě moc církve, ale zároveň se začíná projevovat její krize, např. dvojpapežstvím. Krize v církvi je odrazem širšího krizového procesu v celé tehdejší feudální společnosti. Také v Čechách byla církev hosp. nejsilnější feudální mocí. Na poč. 15.st. vlastnila skoro polovinu půdy. Její nesmírné bohatství vedlo často k rozmařilému životu církevních hodnostářů a vyvolávalo závist a nenávist jiných společenských vrstev.

Současně se začínají projevovat snahy po nápravě, vznikají díla a také lidové náboženské sekty požadující návrat k prvokřesťanským ideálům a chudobě církve. Kritika církevních zlořádů vycházela i některých univerzit, mezi nimiž postupně pražská univerzita získala vedoucí postavení.

Roste význam Bible, která byla považována za nejvyšší autoritu a v jejím textu se často hledala odpověď na způsob uspořádání vztahů mezi lidmi. Ve druhé pol. 14.st. byl pořízen úplný překlad Bible do češtiny, čímž se dostává i širším lidovým vrstvám významná ideologická zbraň.

Snaha o reformu církve v Čechách úzce souvisí s činností profesora pražské univerzity Mistra Jana Husa, a proto období, které bezprostředně následovalo, nazýváme obdobím husitským nebo obdobím husitského revolučního hnutí.

Zájem o bibli byl podporován i činností tzv. Husových předchůdců, což byli myslitelé a kazatelé, kteří se snažili samostatně promýšlet možnost nápravy společnosti na náboženském podkladě. Mezi ně patří např. Matěj z Janova, Konrád Waldhauser a zejména Tomáš Štítný ze Štítného a Jan Milíč z Kroměříže, který se ve svých kázáních obracel k českému publiku, především k chudině. Milíčovi žáci vytvořili v Praze středisko českého kazatelství v Betlémské kapli s jejíž stavbou bylo započato r. 1391.

Jan Hus

(1371 – 6. 7. 1415) – nejvýznamnější představitel hus.období

… narodil se v Husinci u Prachatic. Vystudoval artistickou fakultu, na níž dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, potom bohosloví a r. 1400 byl a vysvěcen na kněze. Působil jako univerzitní profesor a po vydání Dekretu kutnohorského r. 1409 byl zvolen rektorem univerzity. Od roku 1402 kázal v kapli Betlémské. Poté co začal vystupovat ostřeji, zesílily proti němu útoky církve. Spor mezi Husem a jeho odpůrci vyvrcholil, když Hus vystoupil proti kramaření s odpustky. Papež vyhlásil nad Husem klatbu spojenou s interdiktem a věřícím bylo pod pohrůžkou trestu zakázáno stýkat se s kacířem. Hus opustil Prahu. Žil nejprve na Kozím Hrádku a posléze odešel na hrad Krakovec. Tam psal svá česká díla a kázal venkovskému lidu. R. 1414 byl vyzván císařem Zikmundem, aby své učení obhájil v Kostnici, kde byl však odsouzen koncilem jako kacíř a 6. července 1415 byl upálen na hranici.

Dílo:

· latinské spisy: nejvýznamnější

· De orthogaphia (O pravopise českém) – Husovo autorství je pochybné, navrhuje v něm zjednodušení českého pravopisu (odstranil spřežky, zavedl diakritická znaménka)

· De ecclesia (O církvi) – Hus dokazuje, že příslušníkem církve je pouze ten, kdo nespáchal těžký hřích a že hlavou církve je sám Kristus. Tím odůvodnil, že křesťan není povinen poslouchat papeže, jestliže jeho nařízení jsou v rozporu s Biblí.

České spisy:

· Knížky o svatokupectví – odsuzuje v ní způsoby, jakými církev získává své bohatství, zejména obsazování církevních úřadů za peníze a brání poplatků za náboženské úkony

· Výklad Viery, Desatera a Páteře – v nich Hus uvažuje o otázkách mravního života a upozorňuje, že pravý křesťan má pro pravdu obětovat i život.

· Postila – tj. výklad svatých čtení nedělních, na psal ho Hus, když mu bylo znemožněno kázat

· Dcerka – učí ženy správnému životu

Hus je rovněž autorem latinských a českých listů, z nichž nejvýznamnější jsou ty z období kostnického, které zahrnují listy ryze osobní i listy, jimiž se Hus obracel k celému národu.

Husova smrt sjednotila téměř celý národ v odporu proti církvi a urychlila revoluční vření v lidu. Nejrevolučněji si počínala městská chudina v Praze a venkovský lid, strhovaný již delší dobu ohnivými kazateli na cestu revoluce.

K předním organizátorům husitského hnutí patřil geniální vůdce husitských vojsk Jan Žižka z Trocnova. Podle všeho je autorem Vojenského řádu, jakéhosi zákoníku husitských vojsk, v němž od vojáků požaduje přísnou kázeň, ale zaručuje všem bez rozdílu původu stejná práva a vyžaduje stejné povinnosti.

V době husitské se bohatě rozvinul lidový zpěv. Husitská revoluce nadchla lidové tvůrce k mnoha novým písním, jež se staly ve vzrušené době účinným bojovým prostředkem. Většina těchto písní má sice náboženský ráz, používá biblických obrazů, ale pod náboženským zevnějškem se tají politický a sociální podtext.

Kancionál (z lat. cancio = zpěv) – sborník duchovních zpěvů, v dnešním smyslu sbírka duchovních písní při bohoslužbách. U nás sehrály i významnou kulturní úlohu.

Mnoho husitských písní se nám dochovalo ve zpěvníku zvaném Jistebnický kancionál. Tento sborník obsahuje také nejslavnější husitskou píseň Ktož sú boží bojovníci, bojový chorál (jednohlasný sborový zpěv) husitských vojsk. Zpívala se za bojů a při slavných vítězstvích nad křižáckými vojsky. Po úvodní části písně, vyzývající k důvěře v Boha, jenž pomůže všem, kteří bojují za pravdu a zákon boží, následují v dalších slokách odborné vojenské příkazy jednotlivým složkám vojska, výzva ke statečnosti, kázni a vzájemné pomoci.

K umělecky nejvyspělejším dílům husitského básnictví patří skladby takzvaného Budyšínskéhorukopisu. Žaloba Koruny české a PorokKoruny české ku pánóm českým o korunování krále uherského se s rozhořčením obracejí na krále Zikmunda a jeho české stoupence, nepřátele husitů. V Poroku se projevil skladatel jako vlastenec, jenž oslavuje Prahu jako politické a kulturní centrum národa, smýšlí protiněmecky, ale Němce, kteří bojují za stejné společenské ideje, radí milovat.

Rozsáhlou skladbou Budyšínského rukopisu je i Hádání Prahy s Kutnou Horou. Kutná Hora zastupující tábor nepřátel husitů si stěžuje na Prahu, že zavádí v zemi hospodářské, politické i kulturní novoty. Praha vyvrací námitky nepřátel a brání se tím, že dokazuje, co nového a pokrokového přinesla husitská revoluce.

Husitské vítězství u Domažlic roku 1431 oslavil obšírnou latinskou básní Vavřinec z Březové (1370–1437), nadaný básník a kronikář. Třebaže je jeho Báseň vznešené Koruny české (nebo též Píseň o vítězství u Domažlic; Carmen insignis coronae Bohemiae) psaná latinsky, patří k významným dílům husitského písemnictví. Brání ideály husitství a je naplněna vřelým vlasteneckým citem.

Husitské revoluční hnutí zasáhlo hluboce do našeho společenského a kulturního života. Jako hnutí lidových mas pomáhalo češtině k vítězství ve veřejném životě i v literatuře. Čeština zvítězila jako řeč veřejných listin, soudních a sněmovních jednání, městských knih atd.

K hlavním zásluhám husitského revolučního hnutí patří „zlidovění kultury“. Kulturní hodnoty, jež byly až do té doby majetkem bohatých, se staly přístupné lidu. Husitství poskytlo vzdělání ženě, toho času odstrkované a přehlížené. Knižní vzdělání husitských žen překvapovalo i nepřátele.
Husitství zpřístupnilo lidu Bibli, nejčtenější knihu středověkého křesťana. Byla mu nejen pramenem náboženského poznání, ale nezřídka i podnětem k řešení a uskutečňování sociálních reforem.

K hlavním zásluhám husitského hnutí patří zlidovění kultury, poskytnutí vzdělání ženám, zpřístupnění Bible, počeštění měst a vzrůst významu češtiny.

Naopak důsledkem porážky husitského hnutí bylo utužení poddanství a vymknutí se z evropského kulturního vývoje – lit. se stává na dlouhou dobu hlavně náboženskou.

OBDOBÍ POLIPANSKÉ (POHUSITSKÉ)

V polipanské době (od 1/2 30.let 15.stol. – konec 60.let 15.stol.), kdy se za vlády Jiřího z Poděbrad upevňovala monarchie, literatura už nemohla zasahovat do revolučních bojů, a tak místo bojové písně nastupovala literární polemika a později se také hojně objevovala literatura zábavná. V lit. tvorbě tohoto období s nejvýrazněji uplatňuje Petr Chelčický.

Petr Chelčický (asi 1390 – 1460) Pocházel z chudší zemanské rodiny z Chelčic u Vodňan. Vzděláním byl samouk, psal výhradně česky. Ve spisu O trojím lidu řeč zastává myšlenku rovnosti všech lidí. Ve spisu O boji duchovním odmítl i spravedlivou válku, připustil jen duchovní boj s ďáblem.¨

Jeho názory na církev a společnost jsou nejobšírněji vyjádřeny v Postile – úvahách psaných ve formě kázání, a v Siet viery, kde sítí rozumí církev a pravou křesťanskou nauku, jejíž pomocí se lidé vytahují z hříchu.

Jednota bratrská: …v polovině 15.st. vznikla Jednota bratrská jako společenství lidí pokoušejících se žít podle zásad Petra Chelčického. Členové této společnosti se nazývají bratřími a sestrami a ze jediné pravidlo života považovali Bibli, zdůrazňovali mravnost, význam tělesné práce a pěstovali lidový zpěv.

V r. 1467 ustanovili svou zvláštní církev, jejímž hlavním organizátorem byl Řehoř Krejčí. Byla zpočátku pronásledována jak husity, tak katolíky. Později byly v Jednotě bratrské probojovány zdravější názory na vzdělání, začaly se zakládat koly a v 16.st. se stala JB nejdůležitější nositelkou kultury v našich zemích.

 

 

Naturalismus

· je to zvláštní druh realismu (fr. spis. Zola). Člověk je určen svými dědičnými předpoklady a prostředím, proti nimž se nemůže bránit

 

- Spisovatelé se začínají obracet k životu prostého lidu

- Literatura má být určena nižším lidovým vrstvám

- Věnují se problematice venkovské, sociálním rozdílům

- Zájem o městskou chudinu a rozpory ve městech (Němcová - ovlivněna Nebeským)

- U nás se česká realistická literatura začíná objevovat v období 40.let 19.století (ve světě jsou to 30.léta 19.století). Celá česká společnost se upevňuje a přes veškerou zaostalost státního a politického zřízení se rozvíjí průmyslové podnikání, spoje a doprava. Společnost na tomto stupni vývoje má zájem nejen o dobré či špatné příklady, ale i o skutečnou analýzu společenského stavu.

- Ve světové literatuře se ve 30.letech začíná prolínat romantismus s realismem. V české literatuře takový stav dosud nenastal. Ale literární kritika ve 40.letech požadavek realismu již signalizovala. V roce 1844 vystupuje romantický básník Václav Bolemír Nebeský s požadavkem zkoumání a realistického zachycení života venkovského lidu. O rok později pak přichází Karel Havlíček Borovský se svou kritikou Tylova Posledního Čecha. Havlíček v ní sice výslovně nežádal realismus v literárním díle, ale požadoval ho v národním životě.

MÁJOVCI

Začíná se orientovat na soudobé problémy. Básníci začínají hledat vzory nejen v tradiční české literatuře, ale obracejí pozornost i na lit. světovou. Tím se vytrácí historický námět a i myšlenky slovanského cítění. Z autorů národních se stávají tzv. kosmopolité (světoobčané). Chápou celou kulturu jako majetek lidstva. Tyto zásady začínají prosazovat tzv. MÁJOVCI - své jméno odvozují od almanachu Máj. Toto sdružení mladých autorů vydává r. 1858 almanach Máj - reprezentativní soubor, který má ilustrovat nějaké kulturní snažení. Představovali tvorbu a program cíle skupiny spisovatelů.

Publikují zde i starší autoři - B. NĚMCOVÁ, J. V. FRIČ, a

mladí autoři - V. HÁLEK, Adolf HEYDUK, J. NERUDA, K. SVĚTLÁ.

Almanach vychází v květnu (máji) - název Máj. Na titulní straně je jedna z domělých podobizen K. H. Máchy a tito mladí autoři se hlásík Máchovi jako ke vzoru, hlásí se k Máji, který byl nepochopen, ale zároveň překonal hranici českého prostředí. Ve svém programu zdůrazňují orientaci na evropskou západní lit. Sice přitom neodmítají domácí literární tradici, ale chápou ji v duchu kosmopolitismu. Po vzoru německé lit. požadují, aby byla literaturou demokratickou, aby byla určena nejširším vrstvám. Dále zdůrazňují to, že literatura by měla zobrazovat současné problémy a neměla by se vyhýbat negativním skutečnostem - snaha zobrazit společnost s klady i zápory. Skutečná tvorba těchto autorů se těmito zásadami neřídí. Zvláště pod vlivem rakousko - uherského vyrovnání se obracejí k národní tematice, vyhýbají se otevřené kritice české národní společnosti.

8. KRITICKÝ REALISMUS

Pro českou literaturu 19. století je příznačný častý příklon k venkovskému prostředí, a to proto, že venkov je hodnocen jako morálně čistší, dokonalejší prostředí. Venkov byl vlastně uchovatelem českého jazyka, českých tradic, a to v dobách, kdy město bylo spíše poněmčeno.

ANTAL STAŠEK

Vlastním jménem Antonín Zeman. Pseudonym zvolil proto, že působil jako právník a nešlo, aby právník byl i spisovatelem. Narodil se v podkrkonoší nedaleko Semil, kde pobýval a z tohoto prostředí čerpá náměty pro svá díla.

Blouznivci našich hor

Povídkový soubor a námětem jednotlivých povídek je spiritismus. Do oblasti podkrkonoší se dostává víra v komunikaci se zemřelými. Vyvolávání duchů se stává námětem těchto povídek. I když autor kritizuje toto duchařství, snaží se najít vysvětlení pro příčinu zájmu lidí o tuto činnost.

V temných vírech

KAREL VÁCLAV RAIS

(1859 - 1926)

Povoláním učitel. Později byl ředitelem měšťanské školy. Jeho první díla jsou určena pro malé čtenáře, mají působit na vlastenecké cítění mládeže.

Výminkáři

Soubor povídek, kde si všímá osudu starých lidí na venkově, kteří jsouvydáni na milost svých dětí. Na venkově, kde hlavním majetkem byla půda, nebylo možné neustále dělit pozemky mezi děti. Tím by se zmenšovala výměr a lidé by se neuživily. Jenom jedno z dětí bylo dědicem. Ostatní byli vypláceni a po nějaké době předali rodiče statek dětem. Ti se pak zavázali, že se budou o rodiče starat, to znamená, že jim budou dávat podíly z hospodaření. Často se uzavírali smlouvy mezi rodiči a dětmi. Ani smlouva nebyla zárukou. Staří lidé se stávali velmi často dětem přítěží.

Kalibův zločin

Román z venkovského prostředí. Nejdříve vycházel v časopisech, později až jako kniha. Námětem je příběh ze současné vesnice a tento román je ovlivněn naturalismem. Hlavní hrdina, chalupník Kaliba, se nešťastně ožení, manželství je pro něj peklem. Žena uzavře sňatek ryze z majetkových důvodů, je mu nevěrná. Ty vyhrotí konflikt natolik, že Kaliba ztratí sebekontrolu a tuto ženu zabíjí. Vražda je zde zobrazena jako výsledek pudů. Z hlediska morálního nelze vztáhnout ruku na život bližního, ale tato žena si nic jiného nezaslouží.

Zapadlí vlastenci

Román z r. 1894. Celým dílem se prolíná vlastenecký motiv. Vrací se k r. 1842, do doby, kdy ještě trvá zápas národa o svou existenci, a právě v oblasti podkrkonoší je velmi silný vliv německé kultury a národní uvědomování je velmi pozvolné.

Ústředními postavami jsou farář a učitel, vlastenci, kteří šíří mezi lidem osvětu, ale i myšlenky vlastenectví. Je oslavou bezejmenných buditelů.

Západ

Román z r. 1899. Vlastenecký román, je označován jako nejsmutnější román 19. století. Hlavní hrdina je stará devadesátiletý farář Kalous, který půl století sloužil na stejném místě. Za těch 50 let získal důvěru okolních venkovanů a tento vztah je vztahem jakési oboustranné lásky. Pro svůj věk má být farář přeložen jinam, důvodem jsou i názorové neshody. Farář však chce zemřít mezi svými, a tak se rozpoutává tragický závod, zda do doby přeložení zemře. Nakonec tento farář zemře krátce před odstěhováním, ve stejný den.

TEREZA NOVÁKOVÁ

Žila v Litomyšli, z tohoto prostředí čerpá své náměty. V románech si všímá otázky náboženské a sociální. Navazuje na Světlou, Němcovou. Odlišuje se tím, že v jejích románech jsou hrdinové muži.

Jan Jílek

Román. Tento muž je velmi prostý člověk bez vyššího vzdělání. Život mu přinese řadu komplikací a strádání. Umírá smířen se svým životem a osudem. Umírá s pocitem, že vše, co ho potkalo bylo projevem vůle boží a vše, co je dobré i zlé, bylo jakousi zkouškou od Boha.

Drašar

Román. Sleduje rozpad života hrdiny. Je to intelektuál, který je přesvědčen, že vzděláním lze změnit svět. Později o tuto iluzi přichází. Umírá fyzicky i duševně vyčerpaný.

Děti čistého živého

Román. Všímá si osudu náboženské sekty. Je to skupina mladých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že jsou božími dětmi. Myslí si, že prostřednictvím jejich činů zvítězí dobro nad zlem. Zpočátku to mají jednoduché, ale postupně zjišťují, že principy jejich víry je omezují, pochybují o nich. Prožívají osobní vnitřní krize. Společenství se nakonec rozpadne.

HISTORICKÁ PRÓZA

ALOIS JIRÁSEK

· Narozen v Hronově, festival Jiráskův Hronov

· v roce 1917 se podílel na Manifestaci českých spisovatelů

· působil jako profesor historie v Litomyšli

· literatura:

o vychází z perfektní znalosti místa, studuje prameny

o historii zachycuje od nejstarší doby až po svou současnost

o čerpá ze starých kronik např. Kosmova, Dalimilova, Hájkova

o nemá ústředního hrdinu, lid je hrdinou

o živý, prostý jazyk, střídá klidné vypravování s dramatickým

o mistr davových scén

o využívá archaismů

· díla:

o Staré pověsti české

§ objevují se nejstarší pověsti z českých dějin, např. O Čechovi, O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši

o doba husitská

§ Mezi proudy

§ zachycuje období vlády Václava IV., kdy narůstaly rozpory ve společnosti a propukalo husitské revoluční hnutí, vydání Kutnohorského dekretu

§ Proti všem

§ románová kronika z rozkvětu husitského hnutí až po bitvu na Vítkově hoře

§ Bratrstvo

§ o doznívání husitství na Slovensku

o div. hry:

§ Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč

§ Lucerna

o doba pobělohorská

§ Temno

§ Psohlavci

o obrození

§ F. L. Věk

Zikmund Winter

· profesor historie (zaměřuje se především na dobu pobělohorskou)

· dílo:

o Mistr Kampanus

§ líčí životní osudy skutečně žijící postavy, mistra Kampana, rektora Pražské univerzity

Alois a Vilém Mrštíkovi

· div. hra:

o Maryša

§ Maryša miluje Francka, je však nucena vdát se za bohatého Vávru

§ manželství je pro ni utrpením, ale vzorně se stará o rodinu, pak se vrátí Francek z vojny a přemlouvá ji aby utekli

§ nakonec otráví Vávru jedem na krysy

Jan Neruda se narodil v červenci 1834. Jeho rodina nebyla příliš majetná, přesto vystudoval nejprve gymnázium a následně se zapsal na práva na vysoké škole. Zdejší studium po dvou semestrech přerušil kvůli finanční situaci a nastoupil jako aspirant vojenského účetního úřadu na otcovo přání. V této práci se neudržel, znovu se vrátil studovat na vysokou školu, tentokrát obor filosofie, ale ani ten nedokončil. V době studia se ale dostal k psaní pro německojazyčný deník Tagesbote aus Böhmen, protože české deník se v padesátých letech 19. století podrobily podpoře absolutismu, a tak bylo publikování v těchto periodicích spojováno se zahazováním talentu.

Byl významným představitel a zástupcem literární skupiny májovců, podílel se na tvorbě almanachu Máj, který vyšel v roce 1858 a hlásil se k literárnímu odkazu Máchy, Erbena nebo Karla Havlíčka Borovského. Usilovali o zachování celistvého obrazu světa v uměleckém ztvárnění literatury. Neruda měl dost osobních zkušeností s negativními aspekty společnosti jako chudoba.

V roce 1859 se definitivně přiklonil ke spisovatelské a novinářské kariéře. Nejprve nastoupil do česky psaných novin Čas, posléze Hlas a následně Národní listy, které podporovaly českou národní politiku ve sněmu, hlavně linii mladočechů. V redakci posledně jmenovaných novin zůstal od poloviny šedesátých let až do konce svého života. Kratší dobu působil i ve vedení časopisů jako Květy nebo Lumír, které se po většinu času věnovaly beletrii. I sám Neruda byl hlavně autorem publicistických článků, zásadní přínos měl pro český fejeton, který psal jak do novin, tak časopisů. Rovněž sepisoval črty, žurnalistický žánr blízký reportáži a cestopis, v němž využil zkušenosti z cest na západ Evropy i Balkán a Egypt.

Jan Neruda zemřel v srpnu 1891. Většinu života strávil na Malé Straně v Praze. Je zde po něm pojmenovaná ulice, v níž se nachází dům U dvou slunců, kde s rodiči bydlel v letech 1845-1857 a kde nyní visí pamětní deska. V Hellichově ulici na Praze 1 stojí Gymnázium Jana Nerudy.

Dílo Jana Nerudy

Za života byl oceňován hlavně za svou činnost fejetonistickou a prozaickou, zatímco jeho poezie byla kritizována, protože nepovzbuzovala národ a nebyla správně pozitivní. Přesto se právě jeho básnické sbírky dnes řadí ke stejně důležitému odkazu Jana Nerudy jako jeho zbylá tvorba.

Jako první vydal v roce 1858 sbírku Hřbitovní kvítí, která odpovídá směřování májovců, texty jsou negativní, zpracovává sociálně tíživá témata a dává najevo své zklamání ze společenských poměrů. Kritika celkové estetiky ho nezastavila před tvorbou dalších básní, které souborně vyšly v roce 1867 jako Kniha veršů, kterou tvoří tři oddíly - Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených a Kniha veršů časových a příležitostných.

Nejzvláštnější příspěvek do poezie přišel s rokem 1878 a publikací Písně kosmické, v nichž se ve verších obrací k nebeským objektům jako odrazu nás samých na Zemi. Za života vydal ještě další dva soubory Balady a romance a Prosté motivy a Jaroslav Vrchlický později sesbíral s jeho pozůstalosti Zpěvy páteční.

V próze kombinoval fejetony a povídky, bližší mu byl drobný rozsah, díky kterému mohl zachycovat více různých zážitků a jevů. Často přitom zůstává v oblasti Malé Strany a jejích obyvatel. V roce 1864 vydal Arabesky a v roce 1878 Povídky malostranské. Fejetony byly vydány v souborech jako Žerty, hravé i dravé nebo Studie krátké a kratší.

Začátek šedesátých let přinesl také několik jeho českých dramatických počinů, ale divadelní tvorba nebyla příliš úspěšná a poslední kus připravil v roce 1863.

• Povídky malostranské (1878)
- vrcholný soubor (13 próz) o životě Malé Strany z dob Nerudova mládí (30. – 40. léta), autobiografické prvky; pronikání kapitalistických vztahů do strnulého způsobu života
- zdánlivě idyla, ve skutečnosti tragické události, tón vážný i humorný, řešení tragické i smírné
- obraz svérázného a neproměnného, strnulého způsobu života Malé Strany, nechuť ke změnám, události a konflikty; zájem o městské prostředí
- v popředí typické postavy, a to příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář aj.), živnostníků nebo chudiny (žebráci - Vojtíšek), mnohé postavy podivínské (povídka Hastrman, Doktor Kazisvět aj.)
- některé povídky laděny vážně, jiné humorně až satiricky; buď líčena řada postav nebo jen jedna scéna; úsměvná ironie
- autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo)
- převaha vypravování v ich-formě; autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě)
- p. Týden v tichém domě – osudy obyvatel městského činžáku; maloměšťáci s předsudky, pokrytectvím, zištností, morální zchátralostí (rodina Ebrových) i chudina (Žanynka, mládenec); tichý dům = dům U Dvou slunců
- forma próz: převaha povídek (Týden v tichém domě), ale i novely (Hastrman, Doktor Kazisvět), využití formy dopisu (Psáno o letošních dušičkách), deníku a zápisníku (Figurky)
- kompoziční podobnost novel: od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o počasí, pak následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku; překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám; autobiografické rysy
- realistický obraz života, kritika maloměšťáctví a jeho projevů (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, pomluvy, lidská lhostejnost – příčiny tragédií); bez idealizace
- jazyk – lidový, prostý i nespisovný; lidovost - funkce charakterizační

• Týden v Tichém domě – úvodní, nejrozsáhlejší povídka, život obyvatel měšťanského domu – hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu pro zápisky, v nichž posuzoval spoluúředníky, a napsal článek do novin; rodina domácího Ebera (šijí vojenské prádlo na výdělek, maloměšťácké chování); starý mládenec doktor Loukota; pohřeb staré panny Žanýnky, svatba Jozefínky a strojmistra Bavoráka
• Pan Ryšánek a pan Schlegl – nepřátelství bývalých přátel (kvůli lásce k jedné ženě, jež si vzala pana Schlegla, ale po porodu zemřela); sedávali 11 let u téhož stolu v hospodě, ale nepromluvili; usmíření až po dlouhé nemoci pana Ryšánka
• Přivedla žebráka na mizinu – o žebráku Vojtíškovi, který byl znám po celé Malé Straně; za to, že odmítl žebračku ”babu miliónovou”, ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý; lidé si ho proto přestali všímat, nic mu nedávali; nalezli ho pak zmrzlého
• O měkkém srdci paní Rusky – chodila na všechny pohřby plakat a pomlouvat, až jí to policie zakázala
• Večerní šplechty – rozhovory studentů na střeše domu v Ostruhové ulici; postava autora (Hovora)
• Doktor Kazisvět – příběh lékaře Heriberta, samotáře, který nikoho nechtěl léčit; při pohřbu rady Schepelera náhodou zjistil, že není mrtvý, a zachránil ho, ale zkazil radost dědiců i vdovy (viz přezdívka a titul); lidé ho obdivovali, ale on je dál odmítal a neléčil
• Hastrman – příběh pana Rybáře (přezdívka podle zeleného fráčku), který má sbírku domnělých drahokamů (ve skutečnosti polodrahokamů); když pozná svůj omyl, je zoufalý, že ztratí přízeň svých blízkých; je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez bohatství
• Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a zřídil krámek; nikdo však od něho nechtěl kupovat (je cizí, mouka je prý cítit kouřem); spáchal sebevraždu
• U tří lilií – romanticky laděný příběh, který prožívá básník (autor) – o dívce, jež v hospodě tančí; dostává zprávu, že jí zemřela matka, ale pokračuje dál v zábavě; lidská otrlost, kterou nepohne ani smrt
• Svatováclavská mše – vzpomínka autora na mládí; nechal se zavřít na noc do svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda sv. Václav bude o půlnoci sloužit mši, ale všecko zaspal
• Jak to přišlo... – příběh z dětství, kdy se s kamarády domluvil, že zničí Rakousko; utvořili tajný spolek, vypracovali tajný plán dobytí Prahy, koupili si pistoli a všechny peníze dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach; ten peníze propil, a tak zachránil Rakousko
• Psáno o letošních Dušičkách – o tlusté slečně Máry, která zůstala starou pannou; kdysi jí písemně vyznali z žertu lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili (prý z vzájemné ohleduplnosti); Máry jim oběma na Dušičky dává na hrob věnec
• Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a přestěhuje se na Malou Stranu, aby mohl studovat. Ale lidé v domě – figurky – jsou tak zajímaví, že ho rozptylují. Bydlí u záletné konduktérky, je vyzván nadporučíkem, který za ní chodí, na souboj a obstojí v něm, žije tu malíř Augusta, jeho manželka, která šišlá, když mají peníze, Provazník píšící škodolibě anonymní dopisy atd.

- Nerudův přínos:

▫ po Máchovi opět velký básník – spojil světovost s češstvím, osobní postoj se společenským a národním
▫ tvůrce sociální balady
▫ rozsáhlé spektrum lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká, úvahová)
▫ vynikající fejetonista
▫ novátor české prózy – umění vypravěčské, charakterizační a popisné; lidovost a demokratismus
▫ zájem o městské prostředí a nižší společenské vrstvy
▫ život zobrazen bez idealizace, realisticky; často satirický nebo ironický pohled
▫ rozmanitost forem
▫ jazyk plní funkci charakterizační a odpovídá i tematické rovině

 

Matka

• matka Dolores měla pět synů - čtyři z nich zemřeli, obětovali své životy pro čest, národ, pro lidstvo. Zemřel i její manžel. Mrtví osamocenou matku navštěvují v pokoji, hovoří s ní. Matka jim vyčítá, že zbytečně hazardovali. Zbývá jí poslední syn - Tony. Bojí se o něho, brání ho. Odmítá mu povolit vstup do války. Teprve když slyší z rádia naléhavý hlas ženy, matky, která vyzývá všechny muže k boji proti nepříteli, změní své rozhodnutí. Sama mu podává pušku, aby šel bojovat.

Ke konci života pobýval Karel Čapek stále častěji ve svém venkovském bytě na Strži u Dobříše, protože tam měl víc klidu ke své práci. Předčasná smrt ho zastihla o Vánocích 1938 v Praze.

V posledních letech života se scházel s prezidentem T. G. Masarykem: Hovory s TGM

Karel Čapek je rovněž autorem knížek pro děti:

Dášeňka, čili život štěněte
Devatero pohádek
Povídání o pejskovi a kočičce /společně s bratrem Josefem/

Karel Poláček /1892 - 1944/

• prozaik, /kritik a humorista/, novinář /Lidové noviny/
• pocházel z rodiny židovského obchodníka z Rychnova nad Kněžnou, /zájem o maloměsto, a život českých Židů/, jeho život skončil v koncentračním táboře, pravděpodobně v Osvětimi

prvotina: Povídky pana Kočkodana /1922/

• podává karikatury lidských figurek z řad byrokracie

Mariáš a jiné živnosti /1924/

• objektem jeho humoru se stali maloměšťáci a jejich záliby

román:

Muži v ofsajdu /1931/

• zfilmováno, hlavní role Hugo Haas /Načeradec/
• hlavní postavy: pan Načeradec /majitel obchodu s konfekcí, pánové Emanuel Habásko ml. a st. / Pan Načeradec se seznámil s panem E. Habáskem ml. při fotbalovém utkání - pan Načeradec stranil Slávii, pan Habásko Viktorii Žižkov - vznikla mezi nimi roztržka, zasáhl strážník, oba dostali pokutu, ale pan Habásko byl bez peněz. Pan Načeradec byl velkorysý a zaplatil pokutu i za něj. Stali se přáteli, pan Načeradec Emana zaměstnal - stal se téměř jedním z rodiny Načeradců. Při jedné z obchodních záležitostí se seznámil E. Habásko s dívkou Emilkou Šefelínovou z Vršovic. Stále častěji se scházeli, uvažovali o svatbě. Eman však musí nejprve naučit Emilku znalostem z fotbalového života. Emilčini rodiče nechtějí, aby si jejich dcera vzala chlapce ze Žižkova. Nakonec / po oznámení, že se musí vzít/ svatbu povolí.
• Příběh končí slovy: A na Žižkově, v jednom novém domě, zalechtal sluneční paprsek jednoho rozcuchaného mladého muže pod nosem. Probudil se, rozhlédl se kolem a seznal, že je ženat. Z peřin se na něho dívalo černé mikádo. Vzal je do náručí a tázal se: „Hejma,Silný, Moudrý, Košťálek, Baroun... co je to?“ „To je forward Sparty,“ odpovídá černé mikádo. „Joska, Puč, Svoboda, Šoltys, Junek... co je to?“ „To je forward Slavie.“ Mladý muž zdvihl hlas: „A řekni mi, co je tohle: Fajt - Hromádka - Meduna - Novák - Podrazil?“ „To je útok naší Viktorie Žižkov,“ zní odpověď. Mladý muž ji políbil a děl pyšně: „Mám chytrou ženu!“

Životním dílem K. Poláčka je tetralogie:

Okresní město
Hrdinové táhnou do boje
Podzemní město
Vyprodáno

V této tetralogii autor zobrazil své rodné maloměsto před a během 1. světové války, především však rodiče a bratry mladého hrdiny Jaroslava Štědrého. Žebráci, obchodníci, vojáci, důstojníci, městská honorace - všichni jsou tragikomičtí ve svém životě i myšlení, plném frází.Někdy je toto dílo označováno jako pentalogie /5. díl je nezvěstný/.

Za okupace nesměl Poláček jako Žid publikovat, jeho humorný románek o venkovských lázních a letních hostech Hostinec U kamenného stolu /1941/ vyšel pod jménem malíře Vlastimila Rady.

Bylo nás pět /1946/

• úsměvná próza, která vznikla za protektorátu, byla vydána posmrtně. Zobrazuje život maloměsta viděný očima dětí - pětičlenné klukovské party: vypravěč Petr Bajza /autor/, Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Éda Kemlink, Zilvar z chudobince, pes Pajda. Zobrazuje rovněž svět dospělých- rodinu obchodníka, lékárníka.
• Zajímavý jazyk- spojení zcela spisovných, až knižních výrazů /pravil, jelikož, odvětil/ se slovy expresívními /kulit vočadla/, nářečními /nýčko, prauda/ a z obecné češtiny /abysem, dolejzá/.

3. imaginativní próza

Imaginace je obrazotvornost, schopnost vytvářet obrazné představy.

Vladislav Vančura /1891-1942/

• Narodil se v Háji u Opavy 26.6.1891. Dětství prožil v Davli u Prahy a Praze. Studoval gymnázium v Praze a Benešově. Chtěl se stát malířem, ale nakonec se rozhodl pro studium medicíny /1921-doktorát/. V letech 1919-1920 působil jako medik na Slovensku a v Havlíčkově Brodě. Od roku 1921 provozoval praxi soukromého lékaře na Zbraslavi. Po několika letech zanechal medicíny a věnoval se literatuře. Ve 30. letech působil také ve filmu /např. scénář a režie filmu Před maturitou /. Podnikl několik cest do zahraničí /1926- Paříž, 1927-SSSR /. V době okupace se zúčastnil ilegálního hnutí. Za heydrichiády byl gestapem zatčen a popraven. 1947 byl jmenován národním umělcem in memoriam.

Tvorba

• povídky, romány, divadelní hry, filmové scénáře, výtvarné a divadelní kritiky

charakteristika díla:

• zaujal ho tvůrčí experiment - chtěl překonat popisnost, která převládala, tradiční koncepci postav, nevýrazný jazyk
• vytvořil si osobitý styl tvorby - metaforické vyjádření skutečnosti, archaismy, hyperbolizace /zveličování/, zdůrazňoval úlohu vypravěče, ironie, parodie

povídky:

Amazonský proud /1923/

Dlouhý, Široký a Bystrozraký / 1924/

• prózy neobvyklého typu - střídání grotesky, satiry, parodie, tragiky

román:

Pekař Jan Marhoul /1924/

• pronikavý úspěch, patří k základním dílům české socialistické prózy - příběh pekaře Jana Marhoula, který celý život obětavě pracuje, ale nedočká se odměny za svou práci. Je příliš důvěřivý, poctivý, obdarovává své bližní, sám žije velice skromně. Nakonec umírá.

román:

Pole orná a válečná /1925/

• scény odehrávající se na různých místech Evropy, zachycuje postavy z okraje společnosti /chudáky/, ale i život baronské velkostatkářské rodiny - poukazuje na rozdílné postavení. Působivé líčení válečného vraždění.

novela:

Rozmarné léto /1926/

• děj se odehrává v malém městečku, jehož poklidný život je narušen příjezdem provazochodce a kouzelníka a jeho mladé společnice, jíž se postupně nechávají okouzlit tři stárnoucí muži. Zvláštností této prózy je, že je použit parodizující humor, ironie - příběh je vyprávěn vznešeným stylem, i když se hovoří o zcela běžných věcech.

Vančuru dráždila maloměšťácká lhostejnost, pravidelnost, byl mu protivný život bez humoru, bez nápadu, dobrodružství - chtěl tuto atmosféru malých měst narušit.

dramata:

Učitel a žák/1927/
Nemocná dívka /1928/

humorné vyprávění /pohádka/: Kubula a Kuba Kubikula /1931/

• Vančura prosazuje názor, že pro umělce není podstatný námět, ale jeho umělecké ztvárnění - používá neobyčejně bohatou básnickou řeč s neotřelými výrazy lidovými i archaickými, neobvyklá přirovnání
• ukázka: „ Za časů ušatých čepic bývaly náramné zimy a obráceně, tehdy, když tak zběsile mrzlo, šili čepičáři ušaté čepice. Je tomu doslova sto let, svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky. Teď nás na takové věci nikdo nenachytá, ale ta těch starých časů se bál klekánice i pan učitel, a kdyby byl na něho v noci někdo zadupal, mazal by to domů a pelášil ostošest.“
  ...“ Aby měl pokoj, vzal raději Kuba Kubikula jakýsi útržek papíru a dal se s medvědem do psaní. Vedl mu tlapku a tak vám vznikaly různé klikyháky, v nichž se nevyzná ani čertovský pan učitel. Ani poslední žáček v pekle by nevyhotovil takovou čmáranici. Písmeno a vypadalo jako košík, jé jako rybička, každé se něčemu podobalo, ale ani jedinké se nepodobalo správnému písmenu a vzorkům, jež má na mysli pan školní inspektor. Drápalové to nadrápali až běda.“

román:

Markéta Lazarová /1931/

• vypráví o prudkých lidech žijících v období loupeživého středověku. Jde o baladický příběh o středověkých loupeživých rytířích, který se inspiruje motivy z rodinné kroniky Vančurů z Řehnic. Román je oslavou vášnivého citu, který se nezastavuje před žádnými příkazy a předsudky. Syn rytíře Kozlíka Mikoláš unese dceru rytíře Lazara Markétu, která byla zaslíbena klášteru. Markéta se do svého únosce zamiluje. Druhou milostnou dvojici představuje Kozlíkova dcera Alexandra a zajatý německý hrabě Kristián. Domnívá se však, že ji Kristián nemiluje, proto jej zabije. Mikoláš je popraven, obě ženy jsou těhotné - láska je silnější než smrt.

román:

Útěk do Budína /1932/

• naivní vysokoškolačka Jana a její kolega z práv Tomáš Barányi se do sebe zamilují. Jde o lásku bez rozumové kontroly - Jana miluje Tomáše a nic jiného ji nezajímá. Milenci ujedou z Prahy do Budapešti /Budína/, vezmou se a žijí na statku Tomášova otce na Slovensku. Tomáš se však Jany brzy nabaží, jeho otec zchudne. Jana odjíždí do Prahy dostudovat. Tomáš jede za ní, ale manželství ztroskotá. Tomáš odjede do Budína a tam se zastřelí. Román odsuzuje život měšťanstva a také pasivitu slovenského zemanstva.

povídky:

Luk královny Dorotky /1932/

• šest novel náměty: - děvče s milencem podvede staromódního tatínka žena, která oklame morousovitého, přestárlého manžela poškorpení a udobření dvou lékařů na malém městě apod.

román: Konec starých časů /1934/ - zobrazení ruského šlechtického emigranta

drama: Jezero Ukereve /1935/ - oslavuje vědeckou práci, odsuzuje kolonialismus, rasismus

román: Tři řeky /1936/

• hrdinou je selský synek z Benešovska Jan Kostka smutné dětství, studentská léta, pobyt na frontě, útěk k Rusům, návrat domů na konci války

Obrazy z dějin národa českého /l.a 2. díl 1939, 1940/

• chronologicky seřazené výjevy z naší minulosti - do posledních Přemyslovců

Karel Schultz / 1899 -1943/

• pracoval jako novinář v Lidových novinách, Lidových listech a Národní politice.

Ve čtyřicátých letech vycházejí jeho povídky: